Čaroděj z Kremlu svádí k filmovému uchopení už samotným názvem: evokuje kouzelníka, který místo kouzelného proutku používá média, jazyk a strach. Ve světě filmu se podobná figura proměňuje v hybatele stínů – dramaturga reality, který skládá obrazy, montuje vyprávění a manipuluje emocemi mas. Jako předobraz současného politického thrilleru nabízí „čaroděj“ možnost spojit intimní psychologii dvorního poradce s geopolitickým rozměrem, podobně jako to ve filmové řeči dělají snímky o propagandě a moci, od satirických mozaik až po chladné, procedurální dramata.
Filmový jazyk by u takového tématu těžil z kontrastu: okázalé, mramorové sály proti úzkým, tlumeným kancelářím; grandiózní televizní přenosy proti syrovým „backstage“ momentům, kde se rodí narativy. Montáž by propojovala projev a jeho následky, televizní obraz a zákulisní rukopis. Kamera by sledovala hrdinu v polotmě chodeb, ve skleněných odrazech a zrcadlech, aby zdůraznila dvojakost role – spisovatele cizích osudů i vězně vlastní legendy. Hudba by pracovala s podprahovým pulzem, který připomíná neviditelný metronom moci.
Téma se přirozeně protíná s filmovou tradicí portrétů poradců a manipulátorů: od studií mediálního obrazu až po moralitu o ceně loajality. Čaroděj z Kremlu by se na plátně mohl stát moderní baladou o vztahu mezi „mocí a obrazem“, kde propaganda není kulisa, ale hlavní postava. Pro scenáristy je to laboratoř jazyků moci; pro režiséry výzva, jak zobrazit neviditelné. A pro diváky zrcadlo, které klade nepříjemnou otázku: kdo píše příběh, ve kterém žijeme?
Co by vás mohlo zajímat: Ladislav Županič, Ladislav Trojan, Olivier Assayas, putin
