Legenda prvorepublikového šarmu Oldřich Nový zůstal gentlemanem i ve chvílích nejtěžších

Oldřich Nový patří k nejvýraznějším osobnostem českého divadla a filmu. Pro mnoho diváků zůstává navždy spojený především s rolí Kristiána, která z něj udělala symbol noblesy, jemného humoru a vytříbeného vystupování. Nebyl však jen filmovým svůdníkem v dokonale padnoucím smokingu. Ve skutečnosti šlo o nesmírně pracovitého umělce, který dlouho dával přednost divadlu a moderním hudebním komediím před samotným filmováním.

Jeho popularita postupně rostla, ale zásadní zlom přišel právě po snímku Kristian z roku 1939. Po tomto filmu se z něj stala mimořádně žádaná hvězda a také herec, který si mohl vybírat zajímavější příležitosti. Přesto si podle vzpomínek kolegů uchoval lidskost, smysl pro legraci a schopnost pohybovat se mezi lidmi bez manýr slavných osobností.

Kristian jako role, která změnila všechno

Film Kristian dnes patří k pokladům české kinematografie. Nový v něm ztvárnil nenápadného úředníka, který se jednou za čas promění v okouzlujícího muže světa. Právě kontrast obyčejnosti a galantního kouzla se stal základem jeho nezapomenutelného výkonu. Podle dobových ohlasů i pozdějších vzpomínek umožnila tato role naplno rozvinout všechny jeho přednosti.

K přijetí role ho podle dochovaných svědectví povzbudila jeho žena Alice. Natáčení probíhalo celé v ateliérech a tvůrci prý jednotlivé záběry často zvládali na první nebo druhý pokus. Zajímavostí je i to, že původně měl mít film odlišný závěr a dokonce i jiné jméno hlavního hrdiny. Nakonec však vznikla verze, která se stala diváckou klasikou a přinesla Novému mimořádnou popularitu.

Silný dojem zanechala i slavná píseň Jen pro ten dnešní den. Ta se s hercem spojila natolik, že ji orchestry údajně začínaly hrát pokaždé, když se někde objevil. Kristian se tak nestal jen úspěšným filmem, ale doslova součástí kulturní paměti.

Neúnavný profesionál divadla i filmu

Po obrovském úspěchu pracoval Oldřich Nový téměř bez oddechu. Natáčel dlouhé hodiny, někdy i celý den, a po práci před kamerou ještě vystupoval na jevišti. Divadlo pro něj ostatně bylo srdeční záležitostí od samého začátku. Prosazoval hudební komedii a lehčí žánry, které do tehdejšího českého prostředí přinášely eleganci i rytmus západní zábavy. Obdivoval francouzského herce Maurice Chevaliera, což bylo na jeho stylu i smyslu pro šarm znát.

Výrazně se podílel také na uvádění a překladech divadelních děl. K operetě Mamzelle Nitouche měl natolik blízko, že ji nejen přeložil, ale také ji uvedl na scéně svého divadla a později znovu v Karlíně. Byl tedy nejen hercem, ale i člověkem, který kultivoval podobu české zábavy.

Věrnost manželce i tváří v tvář nacismu

Za uhlazenou tváří filmového gentlemana se skrývala pevná povaha. V roce 1936 se oženil s Alicí Wienerovou, dcerou bankéře, která pracovala jako fotografka a překladatelka. Jejich vztah prošel těžkou zkouškou v době nacistické okupace. Kvůli židovskému původu jeho ženy na pár dopadla perzekuce a nacisté po něm požadovali rozvod.

Oldřich Nový to rázně odmítl. Právě tato neústupnost vedla k tomu, že byl v roce 1944 zatčen a později poslán do pracovního tábora v Osterode. Jeho žena skončila v Terezíně. Tento čin z něj činí nejen velkého herce, ale i člověka mimořádné osobní statečnosti. Nezvolil pohodlnější cestu, ale zůstal po boku své ženy i za cenu vlastního ohrožení.

Na pobyt v táboře vzpomínali i další svědkové. Vyprávělo se například, že pomohl nemocnému Janu Skopečkovi, když mu poskytl léky a přikryl ho vlastní dekou. I v naprosto nelidských podmínkách si dokázal uchovat důstojnost a ohleduplnost k druhým.

Jak na něj vzpomínali kolegové

Kolegové o něm často mluvili s respektem i sympatií. Jiří Sovák vzpomínal, že vedle herecké velikosti byl Nový hlavně příjemným, vtipným a neokázalým člověkem. Nepůsobil jako hvězda, která by svou slávou zatěžovala okolí. Naopak uměl bavit společnost a být milým partnerem v rozhovoru.

Nebyl primadona a člověk se v jeho společnosti cítil dobře. Měl humor, nadhled a dokázal potěšit i maličkostmi.

Takové vzpomínky dobře doplňují obraz muže, který se sice stal ikonou elegance, ale přitom neztratil obyčejnou lidskost.

Místa spojená s jeho životem

Se jménem Oldřicha Nového je spojena také Praha. Dlouhá léta žil v rozlehlém bytě v Maiselově ulici na Starém Městě. Právě na tomto domě byla v březnu 2025 odhalena bronzová pamětní deska, která připomíná, že zde slavný herec žil až do své smrti. Jeho hrob se nachází na Olšanských hřbitovech.

Rád pobýval také v lázních, zejména v Čeladné a v Dolní Lipové. V Čeladné dnes jeho památku připomíná reliéf s větou, která je s ním neoddělitelně spojena a dodnes zní jako stručné vyjádření jeho odkazu.

Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.

Uzavření do soukromí a poslední roky

Ve stáří se začal z veřejného života stále víc stahovat. Po smrti své ženy nesl samotu těžce a zároveň velmi citlivě vnímal vlastní stárnutí. Na svém vzhledu si vždy zakládal a nechtěl, aby si ho lidé pamatovali jako zlomeného nebo zanedbaného muže. Když ho jednou na ulici nevhodně okomentovala skupina dívek, rozhodl se téměř nevycházet z bytu.

Návštěvy přijímal jen výjimečně a často s nimi mluvil skrytý za paravánem. Jeho konec byl smutný a tichý, vzdálený od někdejší slávy. Do nemocnice byl převezen v bezvědomí a už se neprobral. Zemřel 15. března 1983 ve věku 83 let.

Odkaz který nepohasl

Oldřich Nový zůstává výjimečný nejen tím, jak působil na plátně, ale i tím, jak obstál v soukromém životě. Byl vzorem elegance, mimořádně pracovitým hercem a zároveň mužem, který v nejtěžší chvíli neobětoval lásku ani vlastní čest. Právě spojení noblesy, talentu a charakteru z něj udělalo osobnost, jejíž kouzlo přetrvává i dlouho po jeho odchodu.

Když se dnes řekne Oldřich Nový, většina lidí si vybaví Kristiána. Ve skutečnosti ale za touto slavnou postavou stál člověk ještě zajímavější, statečnější a lidsky větší, než jakého mohl ukázat jakýkoli film.

Zdroj: ČSFD, Česká televize, Wikipedia, Lifee

Tomáš Rohlena

Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.

Více o autorovi