Zakázaný Vlak dětství a naděje, příběh seriálu, který musel čekat

Vlak dětství a naděje patří k televizním dílům, jejichž osud byl stejně pozoruhodný jako samotný děj. Šestidílný seriál režiséra Karla Kachyni vznikl už v roce 1985 podle knih Věry Sládkové, přesto se na obrazovku dostal až o čtyři roky později. Původně se s jeho uvedením počítalo k výročí osvobození, jenže tehdejší cenzura s výsledkem nesouhlasila a projekt skončil v trezoru.

Když bylo natáčení po dlouhé práci dokončeno, řekl Karel Kachyňa Stanislavu Zindulkovi, že vzniklo něco krásného, ale pravděpodobně to nikdo neuvidí, protože seriál zakázali. Tato slova přesně vystihují atmosféru druhé poloviny osmdesátých let, kdy i protiválečně laděný příběh mohl narazit na politické překážky.

Proč tehdejšímu režimu vadil

Děj seriálu je zasazen do let 1937 až 1945 a sleduje osudy obyčejných lidí v těžké době. Právě způsob, jakým byl příběh vystavěn, však stranickým dohlížitelům nevyhovoval. Podle dobových výkladů mohla být problémem především postava Josefa Pumplměho, kterého hrál Stanislav Zindulka. Šlo o bývalého legionáře a masarykovce, tedy typ hrdiny, který nezapadal do ideologicky žádoucího obrazu.

Seriál navíc nezdůrazňoval komunistický odboj tak, jak by si normalizační vedení představovalo. Výhrady údajně směřovaly i k tomu, jak bylo zachyceno osvobození Brna. Kachyňa však odmítal své dílo přepracovat podle cizích požadavků, a tak se schvalování táhlo celé roky. Teprve v době perestrojky se televize odhodlala seriál odvysílat, a to bez větší propagace a jen v méně nápadném odpoledním či podvečerním čase. První díl se objevil až 4. března 1989.

Jak se hledal Josef Pumplmě

Jedna z hlavních rolí mohla vypadat úplně jinak. Pošťáka Josefa Pumplměho měl nejprve hrát Petr Nárožný. Nakonec ale rozhodla jiná cesta. Karel Kachyňa slyšel rozhlasové zpracování příběhu od Věry Sládkové, v němž tuto postavu ztvárnil Stanislav Zindulka. Jeho výkon režiséra natolik zaujal, že mu stejnou roli nabídl i pro televizní podobu.

Významnou roli v tomto rozhodnutí sehrála také Helena Růžičková. Ta byla přesvědčena, že právě Zindulka bude pro postavu vhodnější, a režiséra v tom podpořila. Ukázalo se, že šlo o šťastnou volbu. Zindulka dal Josefovi lidskost, jemnost i vnitřní sílu, díky nimž se stal jedním z nejvýraznějších prvků celého seriálu. Během natáčení navíc oslavil padesáté narozeniny.

Helena Růžičková byla oporou i starostí zároveň

Výraznou tváří seriálu byla Helena Růžičková jako Anna Urbanová. Její postava patří k nejpamátnějším a dodnes se připomíná i slavnou větou o tragickém životě. Natáčení s ní ale nebylo jednoduché. Herečka měla sklon přeceňovat své síly, neuměla odpočívat a vedle tohoto projektu se věnovala i dalším pracovním závazkům. To vedlo k vyčerpání i zdravotním problémům.

Situace zašla tak daleko, že se během práce dokonce uvažovalo o náhradě. Proběhly kamerové zkoušky s Mílou Myslíkovou, přestože už byla velká část seriálu natočena. Režisér měl s Růžičkovou velmi rázný rozhovor a teprve poté se herečka soustředila výhradně na tento seriál. I tak se ale natáčení kvůli jejím zdravotním komplikacím protáhlo asi o půl roku.

Stanislav Zindulka navíc později vzpomínal i na humorně nebezpečné momenty. Při scénách, kdy měla Růžičková skočit do postele nebo ho nést v náručí, prý občas špatně odhadla sílu i prostor. Drobnější herec tak z natáčení neodcházel jen s hereckými zážitky, ale někdy i s modřinami.

Tři podoby Věrky a hlas, který celý příběh provází

Zajímavostí seriálu je také to, že postavu Věrky ztvárnilo více hereček. Malou Věrku hrála Žaneta Fuchsová, kterou si diváci pamatují i z dalších známých dětských titulů. Ve starším věku se role ujala Tereza Brodská, tehdy ještě velmi mladá herečka. Vyprávění celého seriálu pak doplnila Jarmila Švehlová, která Věrku ztvárnila v rovině vypravěčky.

Tereza Brodská na práci s Karlem Kachyňou po letech vzpomínala jako na mimořádnou školu herectví. Oceňovala jeho disciplínu, náročnost i přesnost, s jakou vedl herce. Přiznala také, že k němu v té době cítila platonickou náklonnost, což jen dokresluje silný dojem, jaký na mladé herce režisér zanechával.

Kde se natáčelo a z čeho seriál vycházel

Předlohou byl románový triptych Malý muž a velká žena od Věry Sládkové. Kachyňa z něj vytvořil svůj vůbec první seriál, ale zpracoval ho filmově, s důrazem na atmosféru prostředí i detail postav. Natáčení probíhalo na mnoha místech, aby odpovídalo proměnlivému ději.

Atmosféru pohraničního městečka poskytl Loket nad Ohří. Dále se filmovalo v Březové u Karlových Varů, v Nejdku, v Praze i v Brně. Objevilo se nákladové nádraží Žižkov, Dejvické nádraží i vrch Petrov s katedrálou svatého Petra a Pavla. Moravské sklepní scény vznikaly na Hodonínsku a venkovská zastávka byla natočena v Červených Pečkách. Závěr seriálu se točil na Vyšehradě ve Vratislavově ulici.

Od trezoru ke klasice

Osud Vlaku dětství a naděje dobře ukazuje, jak složitě se na konci normalizace prosazovala díla, která nechtěla sloužit ideologii. Seriál se do vysílání dostal až ve chvíli, kdy politické poměry začaly pozvolna povolovat. Ani tehdy ale nedostal výrazný prostor a televize ho uvedla spíše nenápadně.

Kachyňa odmítl měnit vyznění svého díla, a právě tím nejspíš rozhodl o tom, že seriál musel několik let čekat.

Dnes je však Vlak dětství a naděje vnímán jako silný lidský příběh s výjimečnými hereckými výkony. Vedle Zindulky a Růžičkové v něm zazářila i řada dalších známých tváří. To, co mělo být kdysi upozaděno a téměř zapomenuto, se nakonec proměnilo v ceněnou televizní klasiku, která připomíná nejen válečná léta, ale i dobu, kdy o osudu hotového uměleckého díla nerozhodovali diváci, nýbrž cenzura.

Zdroj: Česká televize, iDnes, Dáma, ČSFD, Filmožrouti

Tomáš Rohlena

Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.

Více o autorovi