Film Vrchní, prchni! o knihkupci Daliboru Vránovi, který si začne přivydělávat jako falešný vrchní, patří po desetiletí k nejoblíbenějším českým komediím. Diváci si ho spojují s nezapomenutelnými hláškami, písní Severní vítr i s civilním herectvím Josefa Abrháma. Za lehkým a zdánlivě bezstarostným výsledkem se ale skrývá řada sporů, improvizací i zásahů, které podobu snímku výrazně ovlivnily.
Hlavní roli měl původně dostat někdo jiný
Zdeněk Svěrák psal scénář nejprve s představou, že Dalibora Vránu ztvární Petr Nárožný. Byl přesvědčený, že právě on dokonale vystihne obyčejného člověka, který se dostane do řetězce malých i velkých podvodů. Tomu odpovídaly i některé situace ve scénáři, které měly pracovat s Nárožného vzhledem a typem projevu.
Režisér Ladislav Smoljak však chtěl jiný tón filmu. Odmítal, aby snímek stál jen na okatě komickém herectví. Usiloval o jemnější polohu, v níž humor vzniká z trapnosti a zcela vážně hraných situací. Proto prosadil Josefa Abrháma. Výsledek mu dal za pravdu, přesto změna obsazení zanechala pachuť. Nárožný s rolí počítal a rozhodnutí ho podle vzpomínek velmi zasáhlo.
Sprchová scéna a malá lest na režiséra
Jedním z nejznámějších momentů filmu je setkání Vrány se svůdnou Manuelou, kterou hrála Dagmar Patrasová . Smoljak měl o scéně jasnou představu a chtěl ji natočit odvážněji. Herečka se ale styděla a vysvětlila mu, že kvůli své momentální situaci nemůže hrát bez spodního prádla. Režisér to tehdy přijal a scénu upravil.
Až po letech se ukázalo, že šlo spíš o obranný manévr než o skutečný důvod. Smoljak později přiznával, že se nechal přesvědčit a že ho to zpětně mrzelo. Přesto i tak vznikla pasáž, která byla na svou dobu považována za mimořádně odvážnou a dodnes patří k nejčastěji připomínaným scénám celého filmu.
Vystřižená sekvence s velkými hvězdami
Tvůrci natočili i scénu, která se do konečné verze vůbec nedostala. Dalibor Vrána v ní zavítal do divadelního klubu, kde chtěl inkasovat útratu od známých herců. Pointa byla v tom, že přítomní umělci byli zvyklí neplatit hned, ale nechat si vše zapsat na účet. Vznikla tak sebeironická situace, v níž si slavné osobnosti dělaly legraci samy ze sebe.
V záběrech se objevila tehdejší herecká elita, mimo jiné Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý či Jiří Suchý . Právě účast Jiřího Suchého ale znamenala problém. Protože tehdy nesměl natáčet, přišel pokyn celou sekvenci vystřihnout. Film tak přišel o mimořádně atraktivní scénu, která by dnes měla téměř legendární hodnotu.
Rodina Ladislava Smoljaka přímo před kamerou
Smoljak rád obsazoval do drobných rolí lidi ze svého okolí a v tomto případě to platilo dvojnásob. Ve filmu se objevila jeho maminka, manželka i děti. Diváci tak mohou zahlédnout několik členů režisérovy rodiny v epizodních výstupech, které působí nenápadně, ale dohromady tvoří zvláštní osobní stopu.
Nejznámější je chlapec, který pomáhá panu Pařízkovi kontrolovat auto a hlásí, co se děje se světly, stěrači a klaksonem. Šlo o Smoljakova syna Filipa. Sám režisér se navíc ve filmu také mihne, a to při jízdě na saních tažených psím spřežením.
Facka byla skutečná a ne jen filmová
Silně zapůsobila i scéna, v níž Helena Vránová, kterou hrála Libuše Šafránková, uhodí svého manžela. Nešlo o žádný trik. Facka byla opravdová a kvůli hledání správného úhlu kamery se záběr několikrát opakoval. Překvapení Josef Abrhám a proto působí tak věrohodně právě proto, že nebylo hrané.
Autentičnost celému filmu dodával i fakt, že Abrhám a Šafránková byli skutečný manželský pár. Jejich společné scény tak mají přirozenost, kterou by se jen těžko podařilo vytvořit čistě hereckou technikou.
Píseň Severní vítr a další drobné zajímavosti
Ke slávě filmu významně přispěla také píseň Severní vítr. Jaroslav Uhlíř vzpomínal, že text vznikal postupně a původně měl výrazně zlatokopecký tón. Písnička byla nejprve nabídnuta Pavlu Bobkovi, ten ji ale odmítl. Nakonec ji nazpíval sám Uhlíř, což se ukázalo jako šťastné řešení.
Film je zároveň plný drobných detailů, které fanoušci rádi objevují i po letech. Některé repliky odkazují na starší české filmy, řada scén vznikla na skutečných pražských i mimopražských místech a snímek se dokonce dostal i do právnických učebnic jako příklad situace, kdy zákazník v dobré víře jedná s někým, kdo se tváří jako oprávněný zástupce podniku.
Komedie, která zůstala živá
Vrchní, prchni! patří k těm filmům, které nestojí jen na vtipných dialozích, ale i na dokonale vystižené lidské slabosti, trapnosti a touze přilepšit si snadnou cestou. Možná právě proto nezestárl. Za jeho vznikem sice stály neshody, zklamaná očekávání i zásahy shora, ale výsledkem je dílo, které se pevně usadilo mezi poklady české kinematografie.
Zdroj: Česká televize, ČSFD, iDnes, Filmožrouti, Wikipedia
2 komentářů
Je zajímavé, že v době, kdy se starší filmy převádějí do digitálních kopií, nelze natočené scény, které normalizační doba zakázala, dodatečně do filmů vrátit. Domnívám se, že by tyto filmy v původních scénářích dostaly do kin spousty diváků, kteří by je rádi viděli. Není to škoda?
Máte pravdu. Nicméně je otázka jestli je ten vystřižený materiál někde k dispozici, je dost dobře možný, že už neexistuje.