Od první minuty je jasné, že Orion nebude běžnou sci-fi jízdou plnou efektů a výbuchů. Režisér Jaco Bouwer místo toho nabízí komorní a hluboce zneklidňující film, kde se místo vesmíru zkoumá lidská mysl. Pomalu plynoucí, napjatý příběh se odehrává mezi dvěma muži a rozehrává filozofickou partii na život a smrt.
Souboj dvou postav uprostřed psychologického labyrintu
Film stojí na výkonech Andrewa McCarthyho a Drewa Van Ackera. McCarthy hraje Jima, NASA vyšetřovatele, který má pomoci astronautovi Apollovi vzpomenout si na události po katastrofální havárii. Posádka je mrtvá, Apollo si téměř nic nepamatuje a Jim se snaží odhalit pravdu. Brzy ale zjistíme, že nejde o běžný výslech – je to boj o kontrolu, paměť a realitu.
Napětí vybudované tichem a nejistotou
Orion si nevystačí s akcí, protože ji nepotřebuje. Napětí se tvoří v mlčení, v tichých pauzách mezi otázkami, v úsměvu, který přijde o sekundu později, než má. Celý film se odehrává v jednom prostředí, které se však díky režijnímu umu mění ve klaustrofobní past, kde se realita ohýbá podle toho, kdo má navrch.
Co je vlastně pravda?
Namísto klasického „co kdybychom potkali mimozemšťany“ pokládá Orion mnohem znepokojivější otázku: „Poznali bychom vůbec pravdu, i kdybychom ji měli před sebou?“ Ve světě roztříštěných vzpomínek a manipulativních výslechů ukazuje film, že pravda není něco, co odhalíme – je to něco, co si vytváříme. A jako každá konstrukce, i pravda může být upravena, překroucena nebo zničena.
Paralely se současností
Apollo si pamatuje kontakt s inteligentní formou života skrze hudbu, ale jazyk, emoce i samotná snaha o komunikaci se proměňují v bariéry místo mostů. Film tak zrcadlí dnešní svět zahlcený dezinformacemi, kde porozumění je spíš výjimkou než pravidlem.
Silné herecké výkony ve stísněném prostoru
Drew Van Acker jako Apollo ztvárňuje člověka, který si není jistý ani vlastními vzpomínkami. Je zranitelný, nejistý a naprosto přesvědčivý. Naproti němu Andrew McCarthy jako Jim působí chladně, téměř děsivě klidně – a právě v tom spočívá jeho síla. Sledujeme psychologický boxerský zápas, kde každé slovo může být ranou.
Minimalistická vizuální stránka umocňuje napětí
Orion si vystačí s málem. Omezené prostory, utlumené barvy a absence efektů vytváří atmosféru, která je syrová, napjatá a zneklidňující. Právě tato jednoduchost umožňuje soustředit se na to nejdůležitější – vztah mezi dvěma postavami a napětí, které mezi nimi roste.
Finále bez jednoduchých odpovědí
Ve finále už ani tolik nezáleží na tom, kdo zabil posádku. Důležitější je, co celý výslech odhalil o lidské povaze. O našem strachu z neznámého, o touze ovládat i o neochotě přijmout, že pravda nemusí být absolutní. Orion nenabízí odpovědi na zlatém podnose. Je to film, který ve vás zůstane – a nutí vás přemýšlet ještě dlouho po závěrečných titulcích.
Zdroj: GeekTyrant
