Nejlepší filmy z roku 1968

Televizní film natočil režisér Pavel Blumenfeld v roce 1968 podle scénáře Rudolfa Žáka. Ten si k dramatizaci vybral stejnojmenný román Eduarda Valenty, román, který v roce 1956 kdy vyšel, vzbudil nejednoznačné přijetí a rozruch. Hrdinou prózy, která se vymykala tehdejším ideologicko-uměleckým normám, je intelektuál Šimon s úzkostlivým smyslem pro čest. Děj se odehrává za okupace. Prostřednictvím sebereflexe Šimona se do popředí dostává otázka svědomí, jak řešit základní životní otázky v nesvobodě.

Starý král je unavený, chce předat vládu synovi, a tak ho nutí vydat se do světa hledat nevěstu. Princovi se do ženění moc nechce. Kde je záruka, že princezna, kterou si vybere, nebude zlá a panovačná? Nakonec ale poslechne. Netuší, že jeho otec s pomocí kouzelného prahu zajistí, aby se oženil opravdu s tou pravou…

Lidské charaktery a povahy se projeví poté, co skupina starých známých nedopatřením usmrtí jednoho ze svých přátel. Pak všichni hledají způsob, jak celou věc vysvětlit policii, nebo jak obvinit a obětovat tím jednoho z nich. Během vyprávění také vychází na povrch otázka, zda byl tento muž skutečných přítelem, či zločincem a zrádcem.

Film Terapie sdílením se soustředí na roli textových zpráv. Má osm epizod, každou z nich inspirovanou autentickými příběhy lidí, kteří odesílali a přijímali tyto krátké vzkazy. Tyto zprávy, které na první pohled mohou vypadat jednoduše a zábavně, ve skutečnosti odhalují mnohem víc.

Na večírku vyšší společnosti slavný chiromant věští lordu Savilovi, že ještě před vlastní svatbou se sličnou Sibyllou někoho zavraždí. Lord se snaží za spolupráce sluhy splnit příkaz osudu seč může, a sňatek odkládá, jenže žádný z jeho pokusů o vraždu nedojde do kýženého konce. Svatba je v ohrožení…

Do nového panelového domu, který ještě dokončuje parta zedníků, se postupně stěhují noví nájemníci, a domem zároveň prochází kolaudační komise. Ta v domě zjistí mnoho nedostatků, nefunguje spousta věcí, a tak v závěru ho zase všichni nájemníci opouštějí.

Při jednání mladého právníka, který přijel do Říma, aby uhájil právo svého otce, s úřady Vatikánu se ukazuje, jak tvoří výborně do sebe zapadající články dokonale vybudovaného úředního stroje, málo dbajícího práva a zájmů člověka a cele sloužícího jen církevní moci.

Rozšafný myslivec, svobodomyslný malíř a ušlápnutý kantor se dostávají na svých toulkách na zámek v Záhořanech, kde vládne hloupý a mocichtivý správce. Má půvabnou neteř, kterou hodlá provdat za stárnoucího barona. Terezka se však zamiluje do malíře. Miluje ji i nesmělý kantor – hudebník, jehož skladby vydává správce za své a chce je předvést na slavnosti svému pánovi…

Dvě zábavné a ironické povídky o manželském i mimomanželském soužití. První vypráví o kontrolorovi Hartmanovi, který přichází k advokátovi pro radu. Má starosti, jeho žena ho zahrnuje výčitkami, jak je neschopný, že málo vydělává, a oni nemají ani na auto. Neví, co má dělat. Když při kontrole hostinského narazil v účetních knihách na dvanáct stovek, nechal si je. Ale pak si ho pozval na pohovor. Hostinský mu prozradil, že má manko, protože si na neustálé naléhání své mladé ženy koupil auto… V druhé povídce se setkáme s jeho ženou, která má v kavárně schůzku s manželkou svého šéfa. Vysvětlí jí, proč se se svým šéfem zapletla…

Inscenace Jindřicha IV. se stala událostí sezóny, recenzenti nešetřili chválou zejména u představitele titulní role Miloše Kopeckého. Hlavní ženskou roli ztvárnila Jiřina Jirásková a právě ona pomohla Kopeckému postavu Jindřicha IV. pochopit a uchopit. V kariéře téměř pětačtyřicetiletého Miloše Kopeckého představovala premiéra Jindřicha IV. významný zlom. Od příchodu do Divadla na Vinohradech v roce 1965 si až v této hře zahrál poprvé titulní roli. Avšak nejen proto k ní přistupoval s velkým respektem.