Česká pohádka Honza málem králem patří mezi tituly, které se v rodinách dědí téměř jako vánoční ozdoby. Jedna generace ji zná nazpaměť, druhá ji „jen tak“ nechá běžet na pozadí a třetí se diví, proč je vlastně Honza tak sympatický, když se o něm pořád tvrdí, že je hloupý. Jenže právě v tom je celé kouzlo. Neprohloupí, kdo má srdce, kdo se umí zastat slabších a kdo se nenechá opít pozlátkem moci. Ačkoliv film působí lehce, vtipně a hudebně, vznikal v atmosféře, která byla místy překvapivě napjatá. V zákulisí se totiž řešilo něco, co divák při sledování obvykle neodhalí, a přesto to na filmové historii zanechalo výraznou stopu.
Honza jako hrdina který není hloupý jen to tak hraje
Honza je v českých pohádkách zvláštní fenomén. Často se o něm mluví jako o „hloupém“, jenže ve skutečnosti bývá odvážný, chytrý, lidský a nápaditý. V Honza málem králem se vydá do světa za štěstím ne proto, aby získal princeznu a půl království, ale aby si našel obyčejné místo v životě, kde se dá slušně žít. Má rád lidi, vadí mu nespravedlnost a v každém setkání se ukazuje, že jeho „hloupost“ je spíš maska nebo nálepka, kterou mu okolí ochotně přilepilo. Díky ostrovtipu dokáže přechytračit lakomé i vychytralé, a když je potřeba, umí zabrat a zvládnout i úkoly, které by jiní vzdali ještě před začátkem.
Režisér byl rozpačitý a cítil že to není ono
Možná to dnes zní neuvěřitelně, ale ani tvůrci nemuseli být z výsledku stoprocentně nadšení. Režisér Bořivoj Zeman měl podle vzpomínek pocit, že film úplně nesedl tak, jak si představoval. Zatímco diváci si pohádku zamilovali, on sám prý vnímal, že některé věci „uhly“ o kousek vedle. Právě to je na filmové tvorbě zvláštní. Publikum často rozhodne jinak než autor, a někdy se z díla, které tvůrce považuje za rozpačité, stane milovaná klasika, k níž se lidé vracejí desítky let.
Předabovaný Jiří Korn a pocit křivdy který zůstal dlouho
Jedním z nejznámějších zákulisních příběhů je fakt, že představitel Honzy Jiří Korn ve filmu nemluví svým hlasem. Mluvené pasáže mu byly předabovány hercem Michalem Pavlatou. Režisér měl jasnou představu o tom, jak má Honza nejen vypadat, ale i znít. Kornovi zůstal jeho hlas „jen“ při zpěvu, což v hudební pohádce není málo, ale pro herce to přesto může být citlivé. Podle známých informací ho tato skutečnost trápila poměrně dlouho a vnímal ji jako zásah do vlastní práce. Z dnešního pohledu je zajímavé, jak běžná byla v české tvorbě praxe, kdy se některé role dabovaly i v původním jazyce filmu, a to z různých důvodů, které s kvalitou hereckého výkonu nemusely mít nic společného. Divák si často ničeho nevšiml, ale pro herce to mohl být velmi osobní zásah.
Zakázaný Luděk Sobota a realita doby
Ještě větší mrazení vyvolává informace, že původně měl Honzu hrát Luděk Sobota. Jenže tehdejší doba uměla rozhodovat i o tom, kdo smí a nesmí stát před kamerou. Sobota byl označen jako „politicky nevhodný“ a měl zakázáno vystupovat, takže z role sešlo. Pro dnešní publikum je to připomínka, že české pohádky nejsou jen o kouzlech a laskavém humoru, ale také o skutečné historii a omezeních, která zasahovala i do zdánlivě nevinné filmové zábavy. Paradoxně právě tato zákulisní fakta přidávají pohádce další vrstvu, protože najednou vidíme, že i za veselými písničkami se odehrávaly neveselé příběhy.
Honza málem králem / Foto: Filmové Studio Barrandov
Další překvapení od odmítnuté role po zranění na place
Mezi zajímavosti patří i to, že roli princezny měla původně dostat Hana Zagorová, která však účinkování odmítla, a nakonec princeznu ztvárnila Jorga Kotrbová. Natáčení navíc nebylo jen idylické. Při jedné scéně Jiří Korn nechtěně zlomil Valerii Kaplanové dvě žebra, což připomíná, že i pohádky se občas točí za cenu nepříjemných incidentů. A aby toho nebylo málo, film vznikal na řadě krásných míst, například na hradě Křivoklát, v Praze, ve Vysokém Chlumci nebo v obci Ounuz. Právě lokace dodávají snímku atmosféru, která i po letech působí autenticky a „domácky“.
Pohádka bez draků a čertů která bojuje s lidskou chamtivostí
Na Honza málem králem je cenné i to, že nejde o klasickou pohádku plnou nadpřirozena. Místo draků, čertů a strašidel stojí v popředí lidské vlastnosti. Chamtivost, pýcha, závist, hloupost, ale i schopnost odpustit, pochopit a zasmát se sám sobě. Děj je přitom vyprávěn svižně a s nadsázkou. Honza projde světem, kde se setká s lakomostí i posměchem, pracuje u hospodáře za jídlo místo peněz, pozná Marušku, a nakonec se zaplete i do královského trápení s princeznou, která už roky nepromluvila. Všechno směřuje k tomu, že odměnou nemusí být trůn. Odměnou může být zkušenost, sebevědomí a vědomí, že člověk obstál se ctí.
Proč tenhle příběh funguje i dnes
Možná právě proto je tahle pohádka tak odolná vůči času. Je v ní humor, hudba, romantika i spravedlnost, ale zároveň v ní nechybí životní pravda, že skutečná síla není v titulech a slibech, nýbrž v charakteru. A když se k tomu přidá zákulisní legenda o předabovaném Kornovi a zakázaném Sobotovi, vznikne příběh v příběhu. Film tak nežije jen na obrazovce, ale i v tom, co se o něm vypráví. Právě tyhle „druhé vrstvy“ často rozhodují o tom, jestli se z filmu stane obyčejná pohádka, nebo kultovní záležitost, o které se mluví ještě po desetiletích.
Zdroj: Wikipedia, ČSFD, TV Nova
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
