První československý sitcom, který ale komunistický režim odsoudil ke konci

Taková normální rodinka patří k nejvýraznějším dílům československé televizní komedie. Dnes je vnímána jako vůbec první domácí sitcom, i když její tvůrci tehdy nic podobného programově nevymýšleli. Chtěli natočit svižnou rodinnou komedii o lidech, kteří jsou trochu potrhlí, ale zároveň důvěrně známí. Právě tato směs civilnosti, nadsázky a výborných hereckých výkonů způsobila, že si seriál získal mimořádnou oblibu u diváků.

Původně přitom vůbec nešlo o plánovanou dlouhou sérii. Základem byl scénář Fan Vavřincové nazvaný Ženich na želvách, který nabídla Československé televizi už na konci šedesátých let. Vznikla z něj samostatná televizní komedie. Když ale první díl po odvysílání vzbudil velký ohlas, bylo rozhodnuto, že vzniknou další pokračování. Tak se z nenápadného projektu stala osmídílná kultovní řada.

Rodina pod jednou střechou

Děj se soustředí na čtyři generace žijící v jednom domě. V centru stojí manželé Cilka a Oldřich Hanákovi, jejich dcery Pavla a Káča, Pavlin manžel Petr, dvojčata přezdívaná raubíři a také nezapomenutelná babička, která se považuje za autorku detektivek. Právě ona patří k nejvýraznějším postavám celého seriálu. Nemá ani vlastní jméno, všichni jí říkají jednoduše babička nebo babí.

Rodinné soužití vytváří prostor pro drobné katastrofy, zmatky i slovní přestřelky. Humor nevychází z velkých gagů, ale z každodenních situací, které jsou posunuté do lehké absurdity. Tatínek miluje zvířata a chová doma želvy i myši, maminka si zpívá operní árie, babička na příbuzných zkouší způsoby vražd do svých nepublikovaných detektivek a děti jsou pohromou samy o sobě. To všechno dohromady vytváří svět, který působí bláznivě, a přesto uvěřitelně.

Silné obsazení a velká herecká souhra

Velký podíl na úspěchu měl režisér Jaroslav Dudek. Když se projektu ujal, měl už poměrně jasnou představu, koho obsadí. Oporou se mu stali herci, s nimiž už dříve spolupracoval a věděl, že mezi nimi funguje správná energie. Díky tomu vznikl soubor, který působil mimořádně přirozeně.

Dana Medřická vtiskla Cílce nezaměnitelný šarm a právě ona přišla s nápadem prokládat své repliky operním zpěvem. Marie Rosůlková vytvořila z babičky jednu z nejlegendárnějších televizních postav. Zdeněk Řehoř, Jana Štěpánková, Eduard Cupák, Daniela Kolářová i Jaromír Hanzlík doplnili soubor tak přesně, že seriál dodnes působí jako herecky dokonale sehraná komedie.

Zvláštní místo má v historii seriálu také Oldřich Nový. Fan Vavřincová napsala roli účetního Koníčka přímo pro něj. Ačkoliv už se kvůli zdraví stahoval z veřejného života, nabídku přijal. Jeho účast dodala seriálu noblesu a zároveň šlo o jeho poslední práci před kamerou. Významnou roli měla i Jiřina Šejbalová jako protivná, ale zábavná tetička.

Improvizace jako tajemství lehkosti

Jedním z důvodů, proč dialogy působí tak živě, byla značná volnost při natáčení. Dudek měl rád herce, kteří umějí improvizovat, a dokázal jejich nápady využít. Jaromír Hanzlík později vzpomínal, že se texty při natáčení často přirozeně dotvářely přímo na place. Fan Vavřincová někdy herce znala už natolik dobře, že místo přesných dialogů načrtla hlavně situaci a nechala je, aby ji naplnili po svém.

Tak vznikaly i drobné momenty, které dodnes působí neobyčejně svěže. Některé přeřeky či spontánní reakce ve finální podobě zůstaly, protože byly zkrátka lepší než pečlivě připravený text. Natáčení díky tomu nepůsobilo strojeně a seriál si uchoval nenucenost, která mu zůstala i po desetiletích.

Když humor narazil na normalizaci

Právě v tom ale byl i problém. Seriál byl téměř úplně apolitický, což se divákům líbilo, ale normalizačním funkcionářům to vadilo. V době, kdy měla být i zábava ideologicky správná, působila obyčejná rodinná komedie bez schůzí, hesel a budovatelského tónu téměř jako provokace.

Vedení televize začalo na tvůrce tlačit, aby příběhy upravili podle oficiální linie. Postavy se měly účastnit schůzí, doma probírat politické dění, z raubířů se měli stát ukázkoví pionýři a děj měl dostat správný společenský obsah. Tvůrci i herci takový zásah odmítli. Výsledkem bylo, že seriál po osmi dílech skončil.

Projekt byl označen za buržoazní zábavu, ve které podle tehdejších mocných chyběl dnešní kvas.

Tento výrok se stal symbolem střetu mezi přirozeným humorem a ideologickým dohledem. Rodinka nebyla zrušena proto, že by ji diváci nechtěli, ale právě naopak. Skončila kvůli tomu, že se odmítla podřídit době.

Zásahy režimu i během natáčení

Politické tlaky se projevily i přímo při výrobě. Ve druhém díle měl původně malíře pokojů hrát Pavel Landovský. Kvůli svému vztahu k režimu se ale stal nežádoucím, a tak musely být už natočené scény přetočeny s Jaroslavem Moučkou. Šlo o výrazný zásah, který ukazuje, jak silně politika tehdy ovlivňovala i komediální tvorbu.

Podobně se uvažovalo i o dalších změnách v případném pokračování. Eduard Cupák, který byl v hledáčku režimu, měl být z děje odklizen mimo hlavní rodinné dění. K dalším dílům už ale naštěstí nedošlo, protože by původní kouzlo seriálu nejspíš nenávratně zmizelo.

Detaily, které fanoušci milují

Na popularitě seriálu se podílejí i drobnosti, které si diváci zapamatovali. Herci se ještě dlouho po natáčení zdravili hláškou To je den, to je den. Raubíře si zahrála skutečná dvojčata Jiří a Václav Hybšovi, synové Václava Hybše. Samotné slovo raubíři vychází z německého výrazu pro loupežníky. A želva Poldinka se stala natolik slavnou rekvizitou, že se o jejím osudu psalo ještě po mnoha letech.

Nezapomenutelná je také babiččina záliba ve zkoušení vražedných metod. V jednotlivých epizodách rodina přežije pletací jehlici, oprátku, pilku, jed, dětský samopal i časovanou pumu. Právě tenhle černější, ale stále hravý humor odlišoval seriál od běžné televizní zábavy své doby.

Odkaz, který přetrval

Taková normální rodinka se po letech dočkala knižního zpracování i volných pokračování a nových verzí. Nic z toho však nepřekonalo sílu původního seriálu ze sedmdesátých let. Ten zůstává jedinečný nejen díky hereckému obsazení a výtečnému tempu, ale i proto, že vznikl navzdory okolnostem.

Seriál se stal fenoménem, protože nabídl svobodný humor v nesvobodné době. Ukázal, že i obyčejné rodinné hádky, trapasy a drobná nedorozumění mohou být velkou televizní událostí. A zároveň připomněl, že někdy stačí chybějící ideologická omáčka, aby se z oblíbeného pořadu stal problém pro celý režim.

Zdroj: Česká televize, ČSFD, iDnes, autorský text

Tomáš Rohlena

Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.

Zobrazit celé bio