Téma, které se pozoruhodně prolíná světem filmu a souvisí se jménem Zdeňka Dítěte, je archetyp českého filmového elegána – uhlazeného bonvivána, jehož přítomnost dokáže scénu odlehčit, dodat jí lesk a vkus, ale také jemnou ironii. Zdeněk Dítě patřil mezi herce, kteří tento typ zosobňovali s až hodinářskou přesností: precizní dikce, pečlivě vystavěné gesto, úsměv, který je zároveň pozvánkou i špičkou satiry. V české kinematografii se tak zrcadlí touha po kultivovanosti i její kritické zrcadlo – a právě Dítě svým herectvím často stál na té tenké hranici, kde se noblesa potkává s komedií.
Motiv elegána v českém filmu není jen ozdobou. Funguje jako dramaturgický klíč: dodává příběhům rytmus, společenský rozměr a vytváří kontrapunkt k lidovým, robustním typům. Dítě býval obsazován do rolí uhlazených pánů, úředníků, konferenciérů či šviháků, kteří nevyhrávají křikem, ale načasováním, tónem a drobnou mimikou. Takové postavy drží atmosféru snímku pohromadě – nevynucují si pozornost, a přesto ji s lehkostí přitahují. Jeho filmová přítomnost připomíná tradici prvorepublikové elegance, přečtenou s poválečnou zkušeností: zdvořilost se stává jazykem humoru a takt způsobem, jak odhalit charakter.
Dalším aspektem je hlas. V českém prostředí, kde se film prolíná s divadlem a rozhlasem, má barva a kultura projevu mimořádnou váhu. Zdeněk Dítě dokázal hlasem dodat postavám noblesu i drobnou poťouchlost; tím naplňoval obraz elegána nejen vizuálně, ale i zvukově. V součtu tak jeho práce ukazuje, jak významný je v kinematografii „jemný kalibr“: přesnost řeči, ekonomie gesta a nepřepjatý humor. Téma filmového elegána, jemuž byl Dítě výtečným tlumočníkem, je vlastně debatou o stylu – o tom, jak forma a chování utvářejí významy příběhů i naši chuť se k nim vracet.
Co by vás mohlo zajímat: luděk sobota, Marie Glázrová, Jan Skopeček, Valerie Kaplanová
