Proměnlivá identita před kamerou – to je téma, které Yahya Abdul-Mateen II vtiskl do současného filmu s neobvyklou přesvědčivostí. Jeho kariéra ukazuje, jak se pod leskem blockbusterů i v tichu komorních dramat dá hledat lidské jádro postav, které nosí masky, kostýmy nebo celé mytologie. Od komiksových vesmírů přes hororovou tradici až po soudní síň: všude znovu otevírá otázku, co z člověka zbude, když se z něj stane ikona – a co ikona získá, když ji naplní skutečná zranitelnost.
Ve Watchmen na HBO podává dvojí portrét: něžný manžel Cal Abar a zároveň Dr. Manhattan, bytost s božskými schopnostmi. Právě tenhle kontrast kosmického odstupu a intimní každodennosti mu přinesl Emmy a ukázal, že superhrdinský žánr může být laboratoří emocí. V Candymanovi (režie Nia DaCosta) zas překládá hororový mýtus do jazyka paměti a traumatu; jeho fyzická přítomnost a křehkost umělce dodávají legendě sociální ostří, které z hororu dělá současné podobenství.
V blockbusterech pak rozvíjí opak: charismatického protivníka. Black Manta v sáze Aquaman není jen padouch s helmou, ale muž s minulostí, hněvem a elegancí, již dokáže herecky vystavět do přesné křivky. Jako Morpheus v Matrix Resurrections přináší respekt k ikoně i hravou novost. V dramatu The Trial of the Chicago 7 se proměňuje v Bobbyho Seala a připomíná, že politikum nepotřebuje efekty, aby mělo sílu. A v akčním Ambulance pod tlakem adrenalinu drží lidskou sázku příběhu.
Mateen navíc propojuje světy studií – DC, autorské horory i Marvel, kde byl obsazen do projektu Wonder Man – a rozšiřuje prostor pro komplexní černošské hrdiny i antihrdiny. Není náhoda, že vystudoval i architekturu: jeho postavy působí, jako by byly pečlivě navržené konstrukce – s nosnými trámy motivací, se skrytými dutinami pochyb a s fasádou, která má odrážet, ale i propouštět světlo. Téma jeho práce je tedy jasné: jak postavit člověka uprostřed mýtu a mýtus uprostřed člověka.
Co by vás mohlo zajímat: Fresh Prince, netfix, Gabrielle Carteris
