Věra Chytilová představuje v české i světové kinematografii vzácný typ autorky, která proměnila film v nástroj myšlení, provokace i hry. Její dílo se prolíná s výtvarným uměním, filosofií a společenskou kritikou, přesto zůstává hluboce filmové: spojuje rytmus střihu, výraznou práci s barvou a zvukem a hereckou stylizaci do svébytného, často anti-narativního proudu. V centru stojí morální otázky a tělesnost, střet individuální svobody s tlakem institucí a rituálů. Chytilová neustále testuje, co si film může dovolit, a jak lze diváka aktivovat místo toho, aby byl jen pasivně unášen dějem.
Manifestem její poetiky jsou Sedmikrásky: koláž výbuchů barev, roztříštěných situací a sarkasmu, kde forma sama demontuje konzum, klišé ženské role i patriarchální očekávání. Vizuální nápaditost, čerpající z fotografické a výtvarné inspirace, se propojuje s precizní choreografií mizanscény, díky níž se i banální gesto mění v ideový výkřik. Podobně filmy Ovoce stromů rajských jíme či Panelstory zachycují společenský neklid skrze experiment s obrazem a prostorem, zatímco Pasti, pasti, pastičky v 90. letech ostří zacílené na mediální manipulaci, moc a etiku.
Chytilová zároveň ztělesňuje figuru tvůrkyně, jež se střetává s cenzurou i pohodlností průmyslu. Její neústupnost proměnila českou novou vlnu v živou laboratoř forem a inspirovala generace filmařek a filmařů na FAMU i mimo ni. Estetika fragmentu, ironie a „poruchy“ obrazu z jejího díla pronikla do videoklipů, módy i reklamy, aniž by ztratila kritický osten. Dědictví Věry Chytilové ukazuje, že film může být současně zrcadlem i kladivem: rozbíjí zvyky percepce, aby z pozůstatků poskládal novou, svobodnější zkušenost diváka.
Co by vás mohlo zajímat: Marie Nademlejnská, Vladimír Svitáček, Martin Frič, Jiří Krejčík
