Ken Jenkins je pro mnoho diváků synonymem pro neústupného šéfa nemocnice z televizního světa, ale v kinematografii zastává významné místo archetypu, který film nutně potřebuje: spolehlivého charakterního herce s autoritou. Jeho filmové role – často civilní, úsporné a přesné – dokazují, že i krátké výstupy mohou nést výraznou váhu příběhu. Filmy ho využívají tam, kde je třeba dodat institucionální důvěryhodnost, strukturu a rytmus scénám, které posouvají děj, uvádějí konflikty a vyvažují charismatické hlavní postavy.
Jenkinsova specialita je kombinace pevného vnějšího dojmu a jemně dávkované lidskosti. V thrillerech a dramatech představuje velitele, soudce či manažera, který víc než gesty pracuje hlasem, tempem replik a drobnou změnou výrazu. Právě tato schopnost udělat z expozice dramatickou situaci je ve filmu cenná: dodává informacím emoci a scéně kontury. Jeho herectví zároveň připomíná, jak silně film těží z divadelní disciplíny – z přesnosti, koncentrace a schopnosti podpořit celek bez okázalosti.
V komediálnější poloze dokáže Jenkins ironicky pootočit autoritářský typ, aby se stal katalyzátorem humoru, nikoli jeho obětí. Tím překlenuje světy žánrů i médií: z televizní známosti si bere timing, ve filmu k němu přidává ztišený důraz a konstrukční jistotu. Jeho přítomnost ve filmu připomíná, že kinematografie nestojí pouze na hvězdách; stojí na souhře. A právě díky hercům, jako je Ken Jenkins, jsou příběhy věrohodné, situace srozumitelné a emoční podtext přesně zacílený – i když na to padne jen pár minut z celého snímku.
Co by vás mohlo zajímat: Donald Faison, Judy Reyes, John C. McGinley, Neil Flynn
