Neviditelní tahouni filmu: epizodní herci a jedinečný rukopis Jana Skopečka
Ve světě filmu bývá pozornost zaměřená na hlavní role, ale skutečnou podobu příběhům často dávají ti, kteří na plátně stráví jen pár minut. Jan Skopeček patřil k těm hereckým osobnostem, které z drobných výstupů tvořily nezapomenutelné momenty. Jeho civilní projev, přesný timing a schopnost lehce karikaturní nadsázky ukazují, jakou sílu má dobře vystavěná „malá“ postava. Skopeček uměl během několika vět naznačit minulost figury, její povahu i drobné slabosti, a tím prohluboval situace, v nichž hlavní hrdinové teprve dozrávali. Tímto způsobem spoluformoval tón českých filmových komedií i dramat napříč dekádami.
Podstatnou roli v jeho filmové práci hrálo divadlo: dlouhodobé ukotvení v souboru mu dalo řemeslnou jistotu, cit pro rytmus replik i pro partnerskou souhru. Když se taková průprava přenese do kamery, vzniká zvláštní přesnost – gesto je menší, ale srozumitelnější, pauza je kratší, a přesto výmluvná. Skopeček dokázal vystihnout úředníka, souseda i dobráckého podivína, aniž by sklouzl k laciné šabloně. V televizi i filmu tak vytvářel galerii charakterů, které působí známě a důvěrně, protože stojí blízko každodennosti diváka.
Silou jeho přínosu je i kontinuita: proměny společnosti se otiskly do tónu filmů a seriálů, v nichž se objevoval, a díky jeho přítomnosti získaly lidský rozměr. Skopeček navíc psal hry – rozuměl tedy konstrukci situace z obou stran kamery i jeviště. Této dvojí zkušenosti vděčí jeho filmové figury za hutnost: ví, kdy mluvit a kdy nechat promluvit ticho, kdy ustoupit partnerovi a kdy naopak drobným akcentem posunout scénu. V konečném důsledku se tak téma „epizodní herec“ mění v téma „nepostradatelný spoluautor“. Odkaz Jana Skopečka připomíná, že film nestojí jen na hvězdách, ale i na těch, kteří ve správný čas zapadnou do mozaiky a rozzáří celý obraz.
Co by vás mohlo zajímat: Marie Glázrová, Zdeněk Dítě, Valerie Kaplanová, Bořivoj Zeman
