Jméno Cindy se ve filmovém světě objevuje jako jemný, ale vytrvalý leitmotiv – někdy jako dívka odvedle, jindy jako ironická parafráze na moderní Popelku. Krátké, měkké a mezinárodně srozumitelné jméno se stává zkratkou pro určitý typ hrdinky: tu, která osciluje mezi nevinností a emancipací, mezi snem o proměně a schopností proměnu sama řídit. Filmaři ho často využívají k práci s očekáváním publika: představí Cindy jako klišé, aby ho obratem narušili – a tím zviditelnili konstrukci ženských rolí na plátně i to, jak se naše představy o „správné“ hrdince vyvíjejí.
Výjimečnou stopu do této hry otiskla umělkyně Cindy Sherman, jejíž cyklus Untitled Film Stills mihl světem filmu jako zrcadlo: inscenuje neexistující záběry z domnělých filmů, ale s tak přesnou stylizací, že odhaluje samotné mechanismy filmového pohledu. Její „Cindy“ je chameleon – identita jako kostým, gender jako role, pravda jako pečlivě nasvícená scéna. Tento přístup inspiroval vizuální řešení řady nezávislých děl i způsob, jakým režiséři pracují s archetypy: postava může být zároveň citací i kritikou, kýčem i komentářem kýče.
Na plátně pak potkáváme svébytné „Cindys“, které přepisují pravidla: parodická hororová bojovnice Cindy Campbell převrací klišé „poslední dívky“ ve fraškovitou sebeobranu, dětská Cindy Lou zosobňuje znovuobjevovanou něhu v rodinných adaptacích a romantická Cindy Mancini připomíná, jak křehký je odstup mezi společenskou maskou a autenticitu. Společným jmenovatelem je vědomí hry: jméno Cindy není jen postava, ale signál, že film si pohrává s obrazy žen – a zve diváka, aby tuhle hru četl se stejnou pozorností, s jakou byla nasvícena.
Co by vás mohlo zajímat: silent hill, werewolves within, Pierre Cosso, Bonnie Bianco
