Alice Rohrwacher propojuje ve svých filmech každodennost venkova s podobenstvím a nenápadnou magií tak, že z drobných rituálů dělá velké filmové události. Její tvorba stojí na hraně mezi neorealistickou pozorovatelskou citlivostí a jemným magickým realismem: sleduje práci rukou, rytmus ročních období, komunitní pouta i křehkost nevinnosti, a přitom nechává do obrazu pronikat sny, pověry a mýty. Vzniká kino, které není ani čistě sociální, ani „fantasy“ – spíš živá báseň o světě, jenž se mění, a o lidech, kteří v něm hledají důstojnost a zázrak.
Její filmy jako Le meraviglie, Lazzaro felice či La chimera zkoumají střety tradice s modernitou: včely a pole versus televizní soutěže, feudální hierarchie přetrvávající v novém hávu, nebo lovci etruských hrobek svádění trhem s pamětí. Čas se u Rohrwacher láme a skládá – někdy plyne kruhově, jindy se přetrhne, aby odhalil skrytou pravdu o lidské dobrotě a vykořisťování. Esteticky spoléhá na hmatatelnost obrazu: zrno 16mm, přirozené světlo, neokázalé kompozice Hélène Louvart a často i neherce, kteří do rámu vnášejí syrovou autenticitu.
V centru stojí těla a hlasy, především ženské perspektivy a dětské pohledy, které svět teprve učí číst. Spolupráce se sestrou Albou Rohrwacher dodává vyprávění intimitu, zatímco drobný humor a hudební motivy odlehčují tíhu témat. Krátký film Le pupille ukázal, že její poetika funguje i v miniatuře: etika a radost z bytí se vtělují do gest, vůní kuchyně, šumu davu.
V kontextu současné evropské kinematografie představuje Rohrwacher návrat k „hmatovému“ filmu – k obrazům, které voní hlínou a medem, ale zároveň mají ostrý politický okraj. Upozorňuje na vztah lidí k půdě, času a paměti, na cenu práce i na to, jak snadno se zázrak promění ve zboží. Její filmy jsou pozvánkou k pomalosti a k vidění: abychom skrz konkrétní italské krajiny rozpoznali univerzální otázky lidské důstojnosti, solidarity a naděje.
Co by vás mohlo zajímat: telly savalas, Three Incestuous Sisters, ewan, konec oak street
