Vlado Müller patří k těm hercům, jejichž tvář i hlas se vryjí do paměti a přenášejí se dějinami česko‑slovenské kinematografie. Byl to typ silného, výrazného filmového charakteru: muž s impozantní fyziognomií, ale i s jemnou vnitřní nervovou kresbou, která mu dovolovala hrát tyrany, vojáky, prosté venkovany i tragické osudy s odzbrojující pravdivostí. Jeho kariéra přirozeně propojovala film, televizi a divadlo, takže se stal jedním z pilířů herecké generace, která formovala podobu slovenského i českého obrazu 20. století na plátně.
Symbolem jeho filmové síly je válečné drama Signum laudis režiséra Martina Hollého. Vlado Müller zde vtiskl postavě vojáka z první světové války fyzickou razanci i téměř dětskou zranitelnost, čímž otevřel drásavé téma poslušnosti, strachu a zneužité odvahy. Jeho výkon nevsadil na efektní gesta; místo toho nechal působit ticho, pohled a drobné posuny v postoji, díky nimž se lidská duše v sevření dějin stává hmatatelnou. Není divu, že právě toto pojetí často cituje kritika jako ukázku herectví, které dokáže být zároveň civilní i monumentální.
Důležité je i to, jak Vlado Müller přesahoval hranice jednotlivých médií: výrazně se objevoval v televizních inscenacích a byl vyhledávaný pro svůj sametově temný hlas v dabingu. Jeho filmové role přinesly obraz střední Evropy poznamenané válkami, autoritami i malými hrdinstvími všedního dne. Dnešní filmaři a diváci v něm vidí etalon poctivého charakterového herectví – připomínku, že kamera miluje pravdu a že skutečná síla vzniká z přesné, soucitné pozornosti k člověku.
Co by vás mohlo zajímat: Za trnkovým keřem, Tomáš Holý, Martin Čížek, Gustáv Valach
