Motiv, který se nenápadně prolíná českým světem filmu i televize, nese podpis tvůrců, kteří dokázali kabaretní nápad a divadelní energii přetavit do obrazové řeči. Mezi nimi má své místo i Vladimír Svitáček – režisér a dramaturg, jehož rukopis ukazuje, že humor se dá „natočit“ nejen kamerou, ale i rytmem střihu, dramaturgií pointy a přesným vedením herců. Tam, kde by pouhý záznam jeviště nestačil, přichází filmová imaginace: promyšlené kadrování, práce s detailem a tempem scény, které dávají gagům nový život a přenosnou paměť mimo hlediště.
Propojení jevištní hravosti s obrazovou přesností je klíčové pro porozumění tomu, jak česká zábavná tvorba získala svůj specifický profil. Vladimír Svitáček patřil k těm, kteří místo statického snímání volili kompoziční pointu, a místo prosté reprodukce hledali filmové řešení: vícekamerové vidění doplněné dramaturgickým obloukem, jenž vytváří „malé filmy“ i v rámci televizního pořadu. Tím se stírají hranice mezi televizí a kinem – divadelní číslo se stává scénou s vlastní topografií, s jasným směřováním pozornosti a s timingem, který obstojí i bez přítomnosti živého publika.
Dnes, kdy archivy ožívají na digitálních platformách, se dá číst Svitáčkův přístup jako praktická lekce filmové gramatiky komiky: jak vodit oko diváka, kdy přestřihnout a jak přiznat reakci. Nejde jen o nostalgii, ale o model práce s hereckou akcí, světlem a zvukem, která je inspirativní i pro současné tvůrce skečů, stand-upů či krátkometrážních komedií. Vladimír Svitáček tak nepředstavuje pouze kapitolu televizní historie; je to příklad, jak proměnit živou nápaditost v záznam, který neztrácí dech – a jak z filmových prostředků udělat rovnocenného spoluautora humoru.
Co by vás mohlo zajímat: Jana Werichová, Marie Nademlejnská, Věra Chytilová, Martin Frič
