Ve světě českého filmu se často mluví o velkých hvězdách a výrazných titulních postavách, ale neméně podstatná je síla těch, kteří ve scénách „jen“ prosvítí a zůstanou v paměti. Příkladem je herečka Věra Tichánková, jejíž civilní přirozenost, přesný smysl pro pointu a jemný humor dokázaly z vedlejších rolí vytěžit nečekanou váhu. Její projev, vycházející z důkladné divadelní průpravy, dodával filmům a televizním inscenacím lidské měřítko: drobným gestem, vyrovnaným rytmem replik a pohledem, který často řekl víc než dlouhý monolog.
Umění krátkého výstupu, v němž se během pár vět a okamžiků vytvoří celá osobnost, je samostatná disciplína. Věra Tichánková v ní vynikala: uměla být bodrá i přísná, laskavá i ironická, a vždy věrohodná. Dovedla naplnit prostor mezi hlavními dějovými liniemi živou texturou všednosti, která filmům přidává hloubku. Působila jako lidský kompas vyprávění – dokázala změkčit dramatické hrany, anebo naopak přesným načasováním humoru vytáhnout pointu scény. Režiséři i partneři na plátně se o tuto drobnokresbu mohli opřít, protože věděli, že zvládne pozorně „podepřít“ rytmus celé sekvence.
Její dlouhá kariéra, procházející různými etapami kinematografie i televize, ukazuje, jak se herecké řemeslo proměňuje se stylem doby a jak přitom může zůstat věrné svému jádru. V osobním i profesním zázemí ji provázel svět divadla, a v dialogu s ním přenášela na kameru přesnost i hravost. Věra Tichánková tak zosobňuje fenomén, kdy vedlejší postavy nejsou pouhou kulisou, ale paměťovou stopou filmu: díky nim cítíme, že příběh dýchá. Její odkaz připomíná, že detail není drobnost – je to klíč, který odemyká věrohodnost celku.
Co by vás mohlo zajímat: Pavel Vondruška, Václav Knop, Lubomír Lipský st., Eva Čížkovská
