V tvorbě Radu Judeho se prolíná téma, které rezonuje celým světem filmu: neúnavné zkoumání vztahu mezi pamětí, dějinami a mocí. Rumunský režisér proměňuje kino v laboratoř občanské představivosti – nikoli místo úniku, ale nástroj, který rozebírá národní mýty, institucionalizované lži a pohodlné zapomínání. Jeho filmy ukazují, že veřejná debata se může odehrávat i v temném sále: obraz a střih se stávají argumenty, scénická rekonstrukce polemikou a herecká gesta etickými otázkami. Jude tak kultivuje typ diváctví, které není pasivní; zve k nesouhlasu, pochybám i společenské odpovědnosti.
Klíčová je jeho práce s archivními materiály a hybridní formou. Míchá hranou rekonstrukci s dokumentem, citace z kronik s běžným jazykem ulice, estrádu s tribunou. Brechtovské odcizení, rozdělené obrazovky, mezi titulky a důraz na didaktické vložky rozkrývají mechanismy reprezentace: jak se historie vypráví, kdo ji rámuje a co z ní mizí. V jeho satirách se hněv a humor nevylučují – jsou to dvě strany téhož skalpelu, který odděluje národní pýchu od morální odpovědnosti, tělesnost od veřejné morálky, osobní svobodu od společenské kontroly.
Judeho filmový svět propojuje re-enaktmenty zamlčovaných krutostí s dnešními kulturními válkami: od připomínání státem sankcionovaného násilí přes demaskování cenzury a autocenzury až po analýzu prekarizované práce a lesku korporátní PR. Zájem o detaily – nápisy v ulicích, úřední formuláře, reklamy, poznámky ve spisech – není dekorací, ale důkazním materiálem. Proto jeho snímky působí jako živé archivy: neuzavírají kauzu, nýbrž otevírají spis. Téma, jež jeho tvorbou prostupuje, zní: co všechno může film udělat s realitou – a co udělá realita s filmem, když jí nastaví neúprosné zrcadlo.
Co by vás mohlo zajímat: Eszter Tompa, Serban Pavlu, Holky na led!, sport
