Téma, které se výrazně prolíná světem filmu a souvisí se jménem John McTiernan, je promyšlená geografie akce a práce s prostorem a zvukem jako nástrojem napětí. McTiernanova režie není jen o explozích, ale o přesném mapování míst, kde se střetávají postavy, technologie a neviditelné hrozby. Díky tomu divák ví, kde stojí hrdina, odkud přichází nebezpečí a jaký má každý krok taktické důsledky. Tato disciplína, ve spojení s ironickým humorem a lidskou křehkostí postav, vytvořila moderní jazyk akčního filmu.
V mrakodrapu Nakatomi Plaza se vertikalita mění v šachovnici přežití; výtahy, ventilační šachty a zrcadlová skla se stávají rekvizitami strategie. V džungli Predatora je zase největší zbraní „negativní prostor“ – ticho, teplo, stopy v bahně a zlomek odlesku. A v hlubinách Hon na ponorku se prostor neměří světlem, ale zvukem: sonar, šum vody i rytmus příkazů budují neviditelnou mapu konfliktu. Skrze vysílačky, telefony a sonarové pingy McTiernan rozvíjí motiv komunikace na dálku – hlas jako kompas, který naviguje akci i charakter.
Jeho metoda staví na čistých vektorech pohybu, logice pohledů a důrazu na příčinu a následek. Kamera klouže tak, aby podala informaci dřív, než udeří chaos; střih neřeže pro efekt, ale pro orientaci. Hudba a ruchy nejsou kulisa, nýbrž takt metronomu – výbuch je pointa, nikoli věta. McTiernan přitom nezapomíná na nadhled: Poslední akční hrdina převrací pravidla žánru a zároveň potvrzuje, jak důležitá je jasná mapa scény a vztah hrdiny k prostředí.
Vliv této „architektury napětí“ se otiskl do blockbusterů napříč dekádami. Filmaře učí, že vědět, kde jsme, je stejně důležité jako vědět, s kým bojujeme; a že humor, časování a rytmus prostoru mohou nahradit tisíc střihů. John McTiernan tak zosobňuje školu precizní akce, v níž prostor mluví, zvuk vede a hrdinové improvizují s mapou v hlavě – a právě to je téma, které dál formuje filmový svět.
Co by vás mohlo zajímat: Wong Fei-hung, Yuen Woo-ping, die hard, Petr Svojtka
