Hříšník Řepka jako pracovní název filmu zní jako výstřel z píšťalky, který zahajuje zápas mezi mýtem a realitou. Na pomezí sportu a kinematografie se tu rodí portrét muže, jehož obraz byl roky vystavěn z potu, emocí a titulků bulvárních i sportovních stránek. Snímek sleduje, jak se aura neústupného bojovníka potkává s křehkostí člověka za kamerou, a ptá se: kde končí role veřejné figury a začíná intimní mlčení jedince, který se ztrácí za světly reflektorů?
Formálně jde o dokumentární drama, které vrství archivní záběry ze stadionů s tichými momenty šaten a prázdných tribun. Ruční kamera dýchá těsně u těla, teleobjektiv naopak drží odstup – jako by diváka střídavě pouštěl na hřiště a posílal zpátky na tribunu. Střih pracuje s rytmem zápasu: nástup, tlak, přešlap, faul i odpískaná naděje. Zvuk přimíchává hukot davu s tlukotem srdce, hudba balancuje mezi industriální tvrdostí a melancholickými smyčci, aby naznačila, že žádný příběh není jednobarevný.
Téma viny a vykoupení tu není jednoduchým součtem gólů a přešlapů. Film se vyhýbá moralizování i senzaci; místo jednoduchých soudů nabízí konfrontaci s tím, jak funguje mašinérie slávy, očekávání fanoušků a hlad médií po příběhu. Hříšník Řepka rozebírá archetyp antihrdiny: charismatického, impulzivního, místy vzdorovitého, ale také zranitelného. V trojaktové struktuře – vzestup, pád, druhý poločas – klade diváka do role rozhodčího, jenž má písknout vlastní verdikt, a přitom ví, že zpětné záběry nikdy neukážou vše.
Výsledkem je filmová studie o idolatrii a pádu, o tenké hraně mezi image a identitou. Pro filmový svět je to lákavé téma: dynamika sportu se tu mění v existenciální thriller, kde nejdůležitější je vnitřní hra. Hříšník Řepka tak není hagiografií ani obžalobou, spíš zrcadlem, které odráží nás všechny – naše touhy mít hrdiny i naši připravenost je kdykoli sesadit. A právě v tom je jeho síla: nabídnout pohled, který respektuje složitost člověka i pravidla hry.
Co by vás mohlo zajímat: Jiřina Hofmanová, Tomáš Řepka, prison break, Hera Syndulla
