Film Jak básníci přicházejí o iluze patří k nejvýraznějším českým komediím a i po letech má pevné místo mezi oblíbenými snímky domácí tvorby. Druhý díl osudů Štěpána Šafránka zachycuje náročné studium medicíny, zmatky v citech i nezapomenutelné vedlejší postavy. Za známými scénami se ale ukrývá řada detailů, které běžný divák často nepostřehne. Právě zákulisí natáčení ukazuje, jak chytře tvůrci pracovali se zvukem, hereckým projevem i filmovým klamem.
Noční učení a temné pozadí filmových pilulek
Jedna z výrazných linek filmu připomíná tvrdý režim mediků, kteří musí zvládat obrovské množství učiva. Štěpán se v příběhu dostává k bílým tabletám, jež mu mají pomoci vydržet dlouhé noční studium. Ve filmovém ději jde o prostředek pro povzbuzení, skutečný význam této narážky je ale mnohem drsnější. Tabletky totiž odkazují na metamfetamin neboli pervitin, jehož nelegální výroba se v tehdejším Československu začala šířit už od počátku sedmdesátých let.
Varování, že víc než jedna pilulka může být problém, tak nepůsobí jen jako filmová replika, ale jako odraz reálného nebezpečí. Dnes se látky podobného typu v některých zemích sice využívají v medicíně, avšak jen za přísného dohledu odborníků. Ve filmu tak tahle drobnost dodává studentskému prostředí překvapivě syrový rozměr.
Jak básníci přicházejí o iluze / Foto: Filmové studio Barrandov
Jeskyňka na plátně a jiný hlas v reproduktorech
Jednou z nejpamátnějších postav je bezesporu Jeskyňka. Režisér Dušan Klein našel její představitelku Adrianu Tarábkovou náhodou, když ho zaujala jako tvář známého slovenského časopisu. Před kamerou působila přesně tak, jak si tvůrci představovali, jenže její přirozený projev se do výsledné verze filmu nedostal.
Důvodem byl výrazný slovenský akcent, a tak postava nakonec získala jiný hlas. Jeskyňku pro české publikum namluvila herečka Miriam Chytilová. Diváci tak znali tvář, ale skutečný hlas zůstal skrytý. Podobný zásah do zvukové stopy potkal i další ženskou roli. Když Borůvka ve filmu posílá svatební oznámení, ve skutečnosti nepromlouvá hlasem své představitelky Miroslavy Šafránkové. Tu nahradila Zlata Adamovská, protože původní herečka byla v době dotáček mimo republiku.
Pitevna jako ukázka dokonalé filmové iluze
Silným momentem snímku jsou také scény z anatomických cvičení. Na první pohled vypadají velmi přesvědčivě a v některých chvílích až nepříjemně realisticky. Právě tady se ale naplno ukazuje um kameramana i režie. Když Štěpán pracuje skalpelem a zdá se, že udělal zásadní chybu, ve skutečnosti k žádnému poškození tkáně nedošlo.
Herec Pavel Kříž postupoval správně a místo dramatického zásahu jen oddálil dva svaly pomocí pinzety. Teprve rychlý pohyb kamery vytvořil dojem katastrofy. Jde o krásný příklad toho, jak lze jednoduchým trikem vyvolat silnou reakci publika bez nutnosti ukázat cokoli skutečně drastického.
Latina, potlesk a nezapomenutelný docent
Na pitevně zanechal výraznou stopu i Jan Přeučil coby přísný docent Sejkora. V jedné scéně pronáší dlouhou latinskou větu, kterou se naučil zcela zpaměti. Když ji pak před kamerou bez jediného zaváhání přednesl, kompars představující studenty spontánně ocenil jeho výkon potleskem. Taková reakce nevzniká často a dobře ukazuje, jak silně jeho preciznost na place zapůsobila.
Zajímavostí je i zmínka o Zahrádkách, která ve filmu nepadla náhodou. Odkazuje na skutečný Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, takže i v tomto směru tvůrci propojili fikci s reálným prostředím.
Béda a hudba která zlidověla
Postava Bédy patří k těm, které filmu dodávají zvláštní energii. Oskar Gottlieb ji ztvárnil naprosto přirozeně, což není divu. Patřil totiž mezi první oficiálně uznávané diskžokeje u nás a zkušenosti z hudebního prostředí byly na jeho projevu znát. Vedle hraní se věnoval i publicistice a jeho hlas byl dobře známý také z dabingu zahraničních filmů.
Právě on stojí za ústředním hudebním motivem filmu. Píseň Žhavil Béda žhavil drát se velmi rychle dostala mezi lidi a stala se jedním ze symbolů celé série. I díky tomu zůstal Béda v paměti diváků stejně silně jako hlavní postavy.
Jak básníci přicházejí o iluze / Foto: Filmové studio Barrandov
Mireček dlouhé jméno a Rodenova paměť
Do děje výrazně vstupuje také Mireček v podání Josepha Dielleho, který přinesl exotický prvek i specifický humor. Jeho původ je spojen s africkým městem Bužumbura, někdejším hlavním městem Burundi. Tvůrci kolem této postavy vystavěli řadu nápaditých momentů a slovních hříček.
Nejznámější z nich je bezpochyby extrémně dlouhé jméno Mirečkova předka. Jeho vyslovení vyžadovalo pořádný trénink a ve filmu fungovalo jako ukázka absurdního humoru. Skvělý výkon zde předvedl i Karel Roden, který během krátké chvíle jméno odrecituje jako důkaz mimořádné fotografické paměti. Text přitom nevznikl náhodně, ale vychází z názvu pokrmu z antické komedie Ženský sněm.
Skromný honorář před velkou slávou
Dnes působí až neuvěřitelně, že Pavel Kříž dostával za natáčecí den pouhých 240 korun československých. V porovnání s pozdější popularitou filmu jde o velmi skromnou odměnu. Právě tahle drobnost ale dobře připomíná, že z tehdy běžné herecké práce vznikl snímek, který se proměnil v trvalou součást české filmové kultury.
Jak básníci přicházejí o iluze tak nejsou jen oblíbenou komedií o mládí, lásce a studiu. Jde také o film plný chytrých triků, nečekaných záskoků a hereckých výkonů, které mu dodaly jedinečné kouzlo.
Zdroj: Česká televize, ČSFD, Wikipedie, Filmožrouti
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
