Great Expectations (Velké naděje) patří k těm příběhům, které se ve filmu znovu a znovu rodí, protože v sobě spojují romantiku, společenskou kritiku i cestu k vlastnímu já. Filmaře přitahuje kontrast mezi bahnitými močály a okázalým Londýnem, mezi dětskou nevinností a dospělou deziluzí. Silné obrazy – věčně zastavené hodiny a zčernalé závoje Miss Havisham, či setkání s uprchlým trestancem v mlze – se přímo nabízejí jako vizuální metafory ambice a viny. Kino tak z Dickensova vyprávění destiluje téma, které je stále aktuální: kolik nás stojí touha být „někým jiným“.
<pKaždá adaptace klade důraz jinam. Klasická verze s důrazem na světlo a stín vytváří skoro gotickou pohádku o vzestupu a pádu. Moderní převyprávění přesazuje příběh do současného města a nechává Pipovu touhu po společenském uznání prorůstat světem umění, módy či financí. Věrné dobové filmy naopak podtrhují mechanismy třídy a ambice: etiketu, peníze, patronát a stud, který se lepí na jazyk, když hrdina vysloví vlastní sny. Různá pojetí práce s voice-overem, rytmem střihu a barvou ukazují, jak silně lze „naděje“ přenést z textu do obrazu.
Filmový svět si rovněž pohrává s konci: jednou převáží hořká pravda o nenaplnění, jindy záblesk smíření. Tato rozhodnutí mění tón celého vyprávění a odhalují, zda je pro tvůrce důležitější romance, nebo morální účtování. Základ však zůstává: příběh mladíka, kterého formují původ, láska a dluh, a který se musí zbavit klamu, aby našel svoji hodnotu. Právě proto se Velké naděje prolínají filmem napříč generacemi – jsou zrcadlem doby i varováním, že velká očekávání mohou oslepit, ale také otevřít oči.
Pro diváky dnes fungují jako napájecí kabel mezi klasikou a současností: dokazují, že od močálů k salonům je jen krok kamery. Ať už v sepia odstínech doby či v neonových barvách metropole, Velké naděje pořád vyprávějí o tom, jak se sny lámou o skutečnost – a jak v tom zlomu vzniká film.
Co by vás mohlo zajímat: Wayne Rogers, Velké naděje, Anne Bancroft, Assassin’s Creed
