Darkman jako filmový fenomén propojuje hororovou imaginaci, pulpovou drsnost noiru a komiksovou obraznost do jedinečného žánrového hybridu. Vznikl jako původní mýtus o antihrdinovi, který nestojí na konkrétní komiksové předloze, a přesto působí jako živoucí sešit komiksu rozřezaný rychlými střihy a rozmáchlou režií. Barokní stylizace, expresivní světlo a dynamická kamera vytvářejí svět, jenž je zároveň groteskně přepjatý i fyzicky hmatatelný. Praktické triky, make-up a latexové masky zde nejsou jen ozdobou, ale nositelem významu: tělo se stává mapou traumatu i nástrojem spravedlnosti.
Ústředním motivem je identita a proměna. Hrdina, vyvržený na okraj společnosti i vlastního já, skrývá zohavenou tvář za dočasnými maskami z umělé kůže. Časový limit těchto převleků přináší neustálé napětí a zároveň metaforu křehkosti osobnosti: jak dlouho lze hrát roli, než se rozpadne? Darkman osciluje mezi touhou po pomstě a snahou zůstat člověkem, což rámuje romantická linka i morální dilemata. Město je tu labyrintem stínů a ohně, scénou pro balet bolesti, kde zločin plodí nové monstra a hrdinství má cenu vlastní duše.
V dějinách kinematografie stojí Darkman jako předzvěst temnějších superhrdinských vyprávění, která kladou důraz na ambivalenci, tělesnost a tragický patos. Ukazuje, že komiksová estetika může být pojítkem mezi univerzálními mýty o ztrátě a vykoupení a moderními žánry akce, hororu a melodramatu. Následné filmy a další média rozšířily jeho kultovní status, ale jádro zůstává: příběh o tváři, kterou nelze vrátit, a o masce, jež osvobozuje i vězní. Darkman tak propojuje tradici filmových „monstr“ s archetypem městského strážce a zkoumá hranici, kde končí člověk a začíná legenda.
Co by vás mohlo zajímat: Kriminál, drakman, Darnell Appling, Bryan Doo
