Charakterové herectví ve filmu je téma, které často zůstává ve stínu hvězdných jmen, ale bez něj by příběhy ztratily pevnou kostru i duši. Příkladem, jak hluboký dopad může mít pečlivě vystavěná vedlejší postava, je práce herečky Blaženy Holišové. Její přístup k rolím propojoval filmovou strohost s divadelní kázní; kamera u ní nacházela pravdu v drobných gestech, v tichu mezi replikami i v pohledu, který dokázal změnit význam celé scény. Téma se tak rozlévá napříč kinematografií: nejde o velikost role, ale o kvalitu přítomnosti.
Holišová ukazovala, že film je umění detailu. Z charakteru obyčejné ženy dovedla vytěžit plnou škálu emocí – od neokázalé něhy přes civilní humor až po trýznivou úzkost – a to způsobem, který nepoutal pozornost k technice, ale k člověku. Autenticita byla jejím klíčem: postavy nebyly stylizované typy, nýbrž živé bytosti s minulostí i tajemstvím. V tom se skrývá širší filmové téma: jak přetavit společenské proměny a intimní dramata do tváří a hlasů, které divák zná jako své sousedy.
V éře, kdy se často zdůrazňuje tempo vyprávění a vizuální velkolepost, připomíná odkaz Blaženy Holišové hodnotu trpělivého pozorování. Režiséři, kteří dávají prostor mlčenlivým momentům, a herci, kteří je dokážou naplnit smyslem, vytvářejí film, jenž přežije módní vlny. Její tvorba inspiruje tvůrce i dnes: síla detailu, pokora vůči materiálu a schopnost vtisknout každé scéně nenápadný, ale nezaměnitelný akcent. Téma charakterového herectví tak nabývá obecné platnosti – je to paměť kinematografie, která drží příběhy pohromadě.
Co by vás mohlo zajímat: Martin Čížek, Gustáv Valach, Bohumil Hrabal, theodor pištěk
