Ve světě filmu se stále častěji setkáváme se jmény, která se objevují nejprve v okrajových diskusích, na plakátech malých festivalů nebo v titulcích experimentálních kraťasů, a teprve poté pronikají do širšího povědomí. Jedním takovým jménem může být i Babak Tatfi. Nejde přitom jen o konkrétní osobu, ale o fenomén: tvůrce, který se pohybuje na rozhraní kultur, médií a platforem a zkoumá, jak lze vyprávět příběhy mimo velké produkční schéma. Jméno jako signál, že film není jen produkt, ale průzkum citlivosti, kontextu a identity.
Téma, jež se s Babakem Tatfim může symbolicky pojit, je napětí mezi intimní výpovědí a globální distribucí. Autoři podobného ražení často oscilují mezi dokumentem a fikcí, využívají hybridní formy, mobilní kamery a minimalistický zvuk, aby zachytili křehké okamžiky všednosti, které bývají v mainstreamové produkci potlačeny. Jejich filmy se rodí v komunitách, na workshopech a v koprodukcích, kde je důležitější sdílení know-how než rozpočet. V této praxi se film stává laboratorí, kde je dovoleno chybovat, zkoušet a znovu skládat realitu.
Prolínání světa filmu s osobnostmi typu Babaka Tatfiho připomíná, že kinematografie není uzavřený kanon, ale tekuté pole, v němž se potkává diasporická zkušenost, digitální samovýroba a festivalová kurátorská citlivost. Změna přichází zdola: krátké formy sdílené online, kolektivní autorské podpisy, montáže z nalezených záběrů, to vše otevírá nové cesty. Ať už je Babak Tatfi konkrétní tvůrce, nebo značka určitého přístupu, jeho „přítomnost“ ve filmovém diskurzu vyvolává otázky po autenticitě, odpovědnosti vyprávění a budoucnosti kinematografie v éře kapesních kamer a globálních obrazovek.
Co by vás mohlo zajímat: Tate Donovan, Payman Maadi, Deborah Hedwall, Paul Adelstein
