Počátek sedmdesátých let. Wes Craven, Tobe Hooper a John Carpenter. Filmaři na startovní čáře, ochotní obětovat ruku, jen aby za hrst dolarů mohli něco točit. Mladí dravci, frustrovaní válkou ve Vietnamu a znechucení érou hippies. Svou potřebu vyjádřit se ventilovali skrze krev a množství do té doby nevídaného násilí. Potřeby pro realizaci takových projektů nebyly nijak náročné a vedení nejrůznějších produkčních společností se nezdráhala těmto divokým mladíkům poskytovat menší finanční injekce. Poslední dům nalevo (1972) byl první takovou vlaštovku. Skandální, amatérsky natočená fušeřina o cestě za rockovým festivalem, která se trochu zvrtne. Premiéra tohoto obskurního filmu rozpoutala hotovou bouři. Před obrovskou vlnou nevole se musel Wes Craven na čas skrývat a ve vzduchu dokonce visela hrozba veřejného lynče. Šokovaná společnost se ještě ani nestačila vzpamatovat a Tobe Hooper do ní bez varování vhodil odjištěný granát v podobě nízkorozpočtové řezničiny Texaský masakr motorovou pilou (1974).
Aniž by si to oba filmaři uvědomovali, nenápadně svým přičiněním postavili základy, z jejichž podstaty se zrodil nový hororový subžánr. Wes Craven ukázal v celé své kráse skupinové násilí páchané na teenagerech, Tobe Hooper stvořil ikonického zabijáka s maskou a John Carpenter ve svém nezávislém filmu Halloween (1978) vše spojil a dotáhl k dokonalosti. Zrodil se slasher. Oblíbená hororová odnož, jež přežila několik dekád a setrvává tu s námi do dnešních dnů.
Problém je, že Carpenter svým prvním režijním úspěchem řekl prakticky vše podstatné a slasher se záhy ukázal býti slepou vývojovou větví. Jeho nekonečné variace jako Pátek třináctého (1980) nebo Vrah Rosemary (1981) se lišily pouze v množství krve a počtu mrtvol. Jediným obroditelem tohoto specifického subžánru se nakonec stal zmiňovaný Wes Craven. Noční můra v Elm Street (1984) namísto kašpara s vidlemi na seno přinesla nové zlo v podobě cynického vraha, který své hrůzné skutky na spratcích z předměstí páchá ve snech. Roku 1996 bodoval Craven nečekaně znovu. Tentokrát s originálně pojatým filmem Vřískot. Pojďme si tuhle hravou žánrovou hříčku v následujících odstavcích trochu rozebrat.
Film o filmech
V prosinci roku 1996 byla premiéra nového snímku hororové ikony Wese Cravena takřka na dosah. Plakáty i doprovodný trailer hovořily jasně. Hlavní hvězdou filmu bude nepochybně Drew Barrymore. Herečka, jejíž hvězda tou dobou stoupala strmě vzhůru. Mazaný filuta Craven si však pro nepřipravené publikum připravil šokující vtip. Uplyne sotva prvních dvanáct minut filmu a postava Drew Barrymore je brutálně zavražděna maskovaným vrahem. Jakoby film skrze plátno předal do světa jednoduchý vzkaz: „Tady nebude v bezpečí nikdo!‘‘ Režisérova vychytralá taktika jasně naznačila, že Vřískot si bude pohrávat s diváckým očekáváním. Popravdě, Vřískot si hraje především sám se sebou.
Opravdu. Už základní premisa příběhu drze porušuje nepsané pravidlo všech filmů. Vřískot je o postavách, které rády chodí do kina. A nejen to. Tyhle postavy mají dokonce přehled o filmových hvězdách. Vědí, kdo je Jamie Lee Curtis, Tom Cruise či Anthony Hopkins. Také spolu zaujatě analyzují jednotlivé filmy a rozebírají podstatu konkrétních postav. Jaký měl Norman Bates motiv, proč Hannibal Lecter pojídal lidské maso, kdo byl vrahem ve filmu Pátek třináctého? Bohatá historie kinematografie má na skladě pár kousků, ve kterých si hlavní protagonisté zajdou do kina, jako třeba Bonnie a Clyde (1967) nebo Americký vlkodlak v Londýně (1981). Rozdíl je v tom, že jmenované filmy vypovídají maximálně o aktu „jít do kina“, kdežto Vřískot se vyloženě zabývá „filmovými znalostmi“. Všechny postavy se nacházejí v hororovém filmu a protože viděli spoustu hororů tak vědí, co mají a především, co nemají za žádných okolností dělat: „Nikdy neříkej hned se vrátím,“ radí teenager Randy (Jamie Kennedy) svému kamarádovi, protože kdykoliv tuhle větu někdo pronese, už se nevrátí.
Bylo otázkou času kdy na scénu vtrhne film, který se bude zabývat dekonstrukcí svého žánru. Ovšem zatímco kupříkladu westernové klasiky typu Divoká banda (1968) a Nesmiřitelní (1992) kritizovaly spíše zaběhlé žánrové archetypy, Vřískot je krajně sebedestruktivní. Vtipně a ironicky si hraje na svém vlastním písečku. Divák zde nemá ponechanou volbu předpovídat očekávaná hororová klišé, neboť postavy o nich otevřeně mluví: „Všechny hororové filmy jsou stejné. Je v nich prsatá blondýnka, která před vrahem utíká po schodech nahoru místo toho, aby vyběhla ven vchodovými dveřmi.“ Trefnou větu hlavní hrdinka Sidney Prescott (Neve Campbell) ještě doplní slovy: „Uráží mě to.“ Co myslíte? Bude Sidney v pozdější fázi filmu volit schodiště nebo dveře?
Krátce po první vraždě odjíždí otec Sidney na služební cestu a navíc se blíží jedno smutné výročí. Jaké? To je jednoduché. Přesně před rokem byla matka Sidney zavražděna. Že by náhoda či nějaká dějová souvislost? Do filmu záhy vstupuje i podivínský přítel hlavní hrdinky Billy Loomis (Skeet Ulrich), další znalec hororových filmů. Místní střední školou mezitím kolují historky o bizarních vraždách. Samotný vrah nosí černý halloweenský kostým a rád svým budoucím obětem telefonuje. Stejně jako telefonáty a krvavé útoky, přibývají i jednotliví podezřelí. Vrahem může být Billy, otec Sydney a celá řada dalších postav.
Všechny jmenované aspekty tvoří zápletku filmu. Vtip však spočívá v tom, že Vřískot svým způsobem o zápletce vůbec není. Vypráví o sobě samém. Jinými slovy jde především o postavy, které „vědí“, že jsou uvnitř zápletky. Tyto postavy rády čtou fanouškovské hororové magazíny a dokonce pronášejí i konkrétní citace ze svých oblíbených filmů: „Všichni se občas tak trochu zblázníme. Anthony Perkins, Psycho.“ Sydney dlouho odmítá sexuální návrhy od svého přítele, což v hororovém filmu dává smysl, jak správně podotýká Randy. Jen čisté panny přeci můžou zdolat veškeré nástrahy krvavého slasheru. Naopak rebelující dívky a chlapci, kteří souloží, kouří a popíjejí alkohol, skončí pod ostřím vraha. Vřískot jde ale ještě dál, když si jeho postavy povídají o tom, kdo by je mohl hrát ve skutečném hororu: „Vidím se jako mladá Meg Ryan, ale s mým štěstím mě bude hrát Tori Spelling.“
Snad každá postava je něčím zapamatovatelná a nejedna scéna mi i po letech od poslední projekce dokázala vykouzlit úsměv na tváři. Výborný je třeba moment, v němž Randy kouká na film Halloween a radí postavě Jamie Lee Curtis, aby se neohlížela, zatímco za jeho zády se plíží skutečný vrah. Z hlavních postav mi přišla skvěle odehraná třeba reportérka Gale Weathers, kterou si střihla tehdy velmi populární Courteney Cox. Televizní reportéři jsou zde pochopitelně ztvárnění přesně dle tradic hororových filmů. Arogantně baží po úspěchu, nezapomínají flirtovat a nebo lidem pokládají krajně debilní otázky: „Jaký je to pocit, být téměř brutálně zavražděná?“
Je dobré zmínit, že přes veškeré vtipy a ironické narážky, funguje Vřískot ve své žánrové rovině více než dobře. Jde tedy o krvavý, napínavý a hrůzný horor, který používá tolik klišé, kolik jich sám paroduje. Ačkoliv zdejší postavy komentují násilí s ironickým podtónem, jeho samotné grafické znázornění je velmi explicitní. Tedy ano. Na mne osobně úroveň přítomných gore efektů spolehlivě funguje. Zbývá vyřešit poslední věc. Nacházejí se zde čtenáři, kteří dodnes Vřískot neviděli? A pokud ano, pokládají si teď otázku, zdali se jim bude film líbit? Pro tyto jedince tu mám jednoduchý test. Ve Vřískotu si zahrála malé cameo herečka Linda Blair. Pokud vám teď na mysli automaticky naskočila ikonická role, jež herečku proslavila, dostali jste i odpověď na svou otázku.
Děsivá inspirace
Daniel Harold Rolling byl americký sériový vrah. V srpnu roku 1990, během série loupežných přepadení znásilnil, zavraždil a někdy i posmrtně zohavil pět studentů. Otřesný případ, který se odehrál na Floridě, posloužil jako inspirace začínajícímu scenáristovi Kevinu Williamsonovi. Vznikající text Williamson obohatil o černý humor a narážky na své oblíbené hororové filmy. Se svou prací byl nesmírně spokojen, což se nedalo tvrdit o řadě větších či menších produkčních studiích, jimž se scénář s pracovním názvem „Scary Movie“ snažil prodat. Zájem nakonec projevilo vedení studia Miramax (též známé jako Dimension Films), ovšem za cenu toho, že Williamson ze scénáře odstranil drtivou většinu násilných scén. Jakmile o režii projevil vážný zájem Wes Craven, situace se rázem otočila. Nadšený Williamson musel do dějové kostry vrátit veškerý původní obsah a sám Craven ji obohatil o několik vlastních nápadů. Pracovat s takovou legendou bylo pro mladého scénáristu splněným snem. Pro ucelenost ještě dodejme, že Williamson napsal scénáře pro filmy Vřískot 2 (1997), Tajemství loňského léta (1997) či solidní sci-fi Fakulta (1998). Úspěch své debutové práce ale do dnešních dní nepřekonal.
Trefa do černého
Nečekaný úspěch. Jinak tehdejší raketově vzrůstající oblibu snímku Vřískot ani popsat nejde. S rozpočtem okolo necelých patnácti milionů jich tento svérázný horor dokázal vydělat sto sedmdesát tři! Zrodil se opravdový fenomén. Trička, upomínkové předměty (především ikonická maska s názvem „Ghostface“), plná kina a rychlý odbyt VHS kazet. Subžánr slasher, který byl dlouhá léta považován za mrtvou odnož, byl rázem zase v kurzu.
Poslední dům nalevo, Noční můra v Elm Street a Vřískot. V každé dekádě dokázal Wes Craven přijít s jedním originálně pojatým hororem. Kdo o sobě tohle může říct? První jmenovaný film má dnes svůj remake a ikonickou postavu Freddyho Kruegera zná naprosto každý, stejně jako masku z hororu Vřískot. Je tomu již pár let, co nás král pokleslé zábavy Wes Craven navždy opustil a já myslím, že bez některých jeho osobitých děl by byl svět kinematografie o dost chudší. To platí i pro Vřískot. Film, který v devadesátých letech dokázal zažehnout opětovný zájem o hororový žánr.
