Motiv osamění a rozpadlé hranice mezi mírem a válkou patří k trvalým liniím světové i české kinematografie. Zřetelně se zrcadlí ve filmu Zánik samoty Berhof, kde samota není jen místem, ale stavem duše i společnosti. Poválečné pohraničí se tu mění v laboratorní kahan, v němž se koncentruje strach, vina, touha po novém začátku i nutkání po odplatě. Kamera a zvuk pracují s tichem, krajinou a uzavřeným prostorem tak, aby i drobný pohyb či šelest získal morální váhu. Výsledkem je drama, v němž se hrdinové nemohou skrýt ani před sebou samými.
Film (režie Jiří Svoboda, podle předlohy Vladimíra Körnera) ukazuje, jak se z izolované usedlosti stává mikrokosmos dějinné vichřice. Nejde o katalog událostí, ale o sevřenou studii, kde krajina působí jako další postava a hranice mezi obětí a viníkem se porušuje podobně jako zrezivělý plot kolem statku. Téma morální viny a trestu se vyjadřuje střídmostí dialogů, fyzickou přítomností předmětů, stopami v blátě, šrámy na stěnách. Každé setkání cizinců v odříznutém prostoru je zároveň soudem i zpovědí, v níž dějiny mluví skrze detaily všedního dne.
Zánik samoty Berhof tak stojí na průsečíku válečného a psychologického filmu. Navazuje na linii děl, která zkoumají Sudety a poválečnou proměnu krajiny i identit (po boku adaptací dalších „körnerovských“ příběhů), a potvrzuje, že ticho a prázdnota mohou být filmově výmluvnější než výstřely. V širším světovém kontextu připomíná antiwesterny: místo hrdinského gesta přináší střízlivé otázky po ceně spravedlnosti a možnosti soužití. Právě proto zůstává aktuální – jako obraz chvíle, kdy se minulost dožaduje slova, i když by všichni raději mlčeli.
Největší filmové role herečky Jany Brejchové a stopa, kterou zanechala v českém filmu
Jana Brejchová patřila k těm herečkám, jejichž tvář a hlas se nesmazatelně zapsaly do dějin české kinematografie. Během téměř šedesáti let trvající kariéry vytvořila desítky výrazných filmových postav, které oslovily někol...
