Jméno Wilforda Brimleyho se ve filmu stalo synonymem pro civilní autoritu a surovou lidskost. S hustým knírem, klidným pohledem a hlasem, který zněl jako dřevo o dřevo, vnášel do scén pocit opravdovosti, jenž se těžko režíruje. Na plátnech 80. let vystupoval jako trenér, lékař, vyšetřovatel i soused – nikdy neokázalý, a přesto nezapomenutelný. V Carpenterově The Thing byl jeho Blair nervem kolektivní paranoie; v The Natural se coby Pop Fisher stal citovým kompasem příběhu. Ať měl na sobě laboratořní plášť, baseballovou čepici nebo flanel, vždy působil jako člověk, kterého znáte z reálného světa.
Nejvýraznějším fenoménem, který jeho jméno propojil s širší kulturou, je tzv. Brimley/Cocoon Line. V Howardově filmu Cocoon totiž ztvárnil penzistu v době, kdy byl teprve něco přes padesát – a stal se tak nečekaným měřítkem toho, jak film pracuje s věkem, kostýmem a světlem. Internet od té doby sleduje, kdy která hvězda dosáhne stejného věku, a konfrontuje náš dojem „staroby“ s čísly v občance. Tato hra na hranici humoru a statistiky zároveň odhaluje, jak silně film utváří kolektivní představu o stárnutí. Brimleyho zarputilá laskavost a usedlá vizáž mu umožnily hrát „starší“ postavy dřív než mnohým vrstevníkům, což z něj učinilo zrcadlo pro proměňující se normy maskulinity i rodičovství na plátně.
Jeho stopa však není jen mem. Wilford Brimley byl typickým charakterním hercem: z pár vět uměl udělat páteř scény a dodat expozici váhu. I díky jeho mimo-filmové přítomnosti v reklamách se na něj diváci dívali jako na někoho, kdo „říká pravdu“ – a filmové postavy z toho těžily. Ve světě, kde blockbuster střídá blockbuster, připomíná Brimley hodnotu věrohodných vedlejších rolí: bez nich se velké příběhy snadno rozpadnou. Jeho odkaz dnes žije jak v samotných filmech, tak ve způsobu, jakým o nich uvažujeme – od statistik věku až po neviditelnou práci herecké autenticity.
Co by vás mohlo zajímat: The Natural, Kim Basinger, Barbara Hershey, Robert Prosky
