Václav Lohniský patří k těm hercům, kteří v českém filmu spoluvytvořili zvláštní chuť mezi groteskním úsměvem a tichým neklidem. Jeho tvář s jemným úšklebkem a oči, které jako by sledovaly i to, co kamera nevidí, dokázaly z malých rolí dělat události. V plejádi úředníčků, podivínů či zdánlivě neškodných mužů z vedlejších dveří vnášel do scén napětí, jež komedii zbarvovalo do temnějších tónů a dramatu přidávalo sarkastickou špetku. Filmový svět skrze něj poznal, že humor může být zároveň zneklidňující.
Jeho projev vycházel z přesné práce s rytmem: pauza, nepatrné natočení hlavy, šepot, který najednou prořízne ticho. To jsou gesta divadelní školy, která Václav Lohniský přenesl na plátno, aniž by působila manýristicky. Režiséři ho rádi obsazovali tam, kde potřebovali změnit vnitřní teplotu scény – komika se v jeho podání stávala katalyzátorem chaosu a tragika získávala ironický odstín. I jako partner v jedné‑dvou výměnách replik dokázal přesměrovat pozornost a dát postavám kolem sebe jiný obrys.
Tím, jak přesně charakterizoval lidi z okraje příběhu, otevřel českému filmu téma vedlejší role jako nosiče významu. Z jeho figur vyplývalo, že svět hrdinů se skládá z jemných tahů těch „druhých“: soused, který ví víc, než říká; šéf, jehož zdvořilost pálí; přítel, co podává pomocnou ruku s příliš dlouhými prsty. Lohniského herectví vytvářelo paměťové háčky, díky nimž si divák po letech vybaví celý film skrze jediný drobný detail.
Odkaz Václava Lohniského je tak přesahem mezi jevištěm a kamerou i mezi žánry. Ukazuje, že český film stojí nejen na velkých rolích a velkých gestech, ale na přesnosti charakteru, na tónu hlasu a na tom, jak se vteřina ticha může stát pointou. V tom je jeho jméno stále živé: jako připomínka, že i zdánlivě malá role může být pulsem celého vyprávění.





