Václav Lohniský patří k těm hercům, jejichž tvář zná v Česku téměř každý, i když málokdy dostával hlavní role. Stačilo mu pár minut na plátně a jeho postavy se navždy zapsaly do paměti diváků. Ať už šlo o snaživého Hujera z komedie Marečku, podejte mi pero, děsivého Smrťáka v pohádce Dařbuján a Pandrhola nebo svérázného docenta Chocholouška ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. O to tragičtější byl jeho náhlý odchod, který přišel doslova v okamžiku, kdy ještě pracoval před kamerou.
Od bohosloví k divadlu a filmu
Lohniský se narodil 5. listopadu 1920 v Holicích a původně měl podle přání rodičů směřovat ke kněžské dráze. Po dvou letech v bohosloveckém semináři však pochopil, že jeho místo je jinde. Umění ho přitahovalo silněji než církev, a tak zamířil na pražskou konzervatoř. Po studiích se rychle prosadil nejen jako herec, ale i jako režisér. Působil v Plzni, Ostravě a nakonec zakotvil v pražském Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Dokonce se podílel i na úplných začátcích legendárního Semaforu, kde v roce 1959 režíroval slavné představení Člověk z půdy.
Tvář, která mu přisoudila role záporáků
Jeho vyzáblá tvář, ostré rysy a pronikavý pohled ho předurčily k rolím fanatiků, podvodníků a bezpáteřných kariéristů. Právě díky tomu vznikly nezapomenutelné figury jako zloděj Fousek v seriálu Arabela, komorník v Adéla ještě nevečeřela, mnich v Kladivu na čarodějnice nebo finančník v Krakonošovi a lyžnících. Přestože šlo většinou o vedlejší role, diváci ho milovali, protože do každé z nich dokázal vtisknout osobitost a výraznou stopu.
Infarkt na zasněženém svahu
Právě natáčení filmu Krakonoš a lyžníci se mu stalo osudným. Lohniský už měl za sebou dva infarkty, přesto dál pracoval a navenek působil vitálně. Během natáčení zimní scény v Krkonoších si nesl lyže do kopce, když na něj asistent režie a tehdy začínající filmař Zdeněk Troška volal, aby počkal. Troška se snažil zprovoznit vysílačku a chtěl mu lyže pomoci nést. Lohniský si mezitím sedl do sněhu a náhle se mu udělalo špatně. Oči se mu začaly obracet v sloup a bylo jasné, že jde o něco vážného. Lékaři později řekli, že by mu už nebylo pomoci ani s okamžitou zdravotnickou pomocí. 18. února 1980 Václav Lohniský zemřel Troškovi prakticky v náručí.
Osudový okamžik změnil i režiséra
Smrt slavného herce otřásla celým štábem a hluboce zasáhla i samotného Trošku. Ten později přiznal, že právě tato tragédie ho přivedla k rozhodnutí, že už nikdy nebude točit filmy v zimních podmínkách. I proto se jeho pozdější slavné série jako Slunce, seno nebo Babovřesky odehrávají výhradně v letní atmosféře.
Rodinný život plný zvratů
Lohniského osobní život nebyl o nic klidnější než ten profesní. První manželství s herečkou Zorou Jirákovou skončilo poté, co mu ji přebral kolega Josef Větrovec. Z tohoto vztahu vzešla dcera Michaela, která se později rovněž vydala na hereckou dráhu a působila i jako ředitelka Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Druhá manželka s ním vychovávala syna z předchozího vztahu a právě u ní doma se Lohniský zastavil jen den před svou smrtí. Dcera Michaela později vzpomínala, že s nimi tehdy seděl, vyprávěl svým typickým sarkastickým humorem a nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o jejich poslední setkání.
Smrt, která měla zvláštní klid
I když přišla nečekaně a krutě, jeho odchod měl podle rodiny zvláštní symboliku. Lohniský miloval Krkonoše a právě tam, v krajině, kterou měl rád, se jeho život uzavřel. Herec, který rozdával smích i mrazení v zádech milionům diváků, odešel tiše, při práci, která pro něj znamenala celý svět. A právě proto zůstává Václav Lohniský dodnes jednou z nejvýraznějších tváří českého filmu.
Zdroj: Filmožrouti, Vlasta, Wikipedia, ČSFD
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
