Tico Torres, dlouholetý bubeník Bon Jovi, je zajímavým mostem mezi světem rocku a kinematografií. Jeho výrazný, pevný groove nese hity, které se z koncertních hal přesunuly do filmových scén, trailerů i seriálů, a tím pádem i do kolektivní obrazotvornosti publika. V momentě, kdy se na plátně rozběhne střih na rytmus „stadionového“ beatu, dostává příběh jinou energii – a právě to je prostor, kde se Torresův cit pro dynamiku potkává s filmovým jazykem.
Bon Jovi patří k interpretům, jejichž písně se opakovaně objevují ve filmech a filmových muzikálech. Když se ozve „Livin’ on a Prayer“ nebo „Wanted Dead or Alive“, jejich pulz a akcenty – vycházející z Torresovy hry – okamžitě nastaví tempo montáže a atmosféru scény, ať už jde o road movie náladu, vzpomínku na osmdesátky či ironický komentář. V adaptacích a cover verzích (například v muzikálových filmových projektech) se ukazuje, jak životaschopné je jádro těchto skladeb: i při novém aranžmá zůstává dramatická kostra rytmu neomylně čitelná.
Průnik s filmem je ale vidět i přímo: v dokumentech a koncertních filmech, které kapelu sledují zblízka. Snímky jako Bon Jovi: When We Were Beautiful, uvedený na Tribeca Film Festivalu, či koncertní tituly typu Live from London, Access All Areas nebo Crush Tour, dávají prostor Torresově přesnosti, výdrži i tichému profesionálnímu charismatu. Kamera se často zastaví na jeho gestech a mikro-rytmech – detailech, které v sále cítíte, ale na filmovém plátně můžete skutečně vidět.
Specifickou roli hrají i videoklipy – malé filmy, kde rytmus střihu reaguje na každý úder virblu. Torresova stabilita je pro režiséry jistotou: umožňuje stavět obraz na hudebním „metronomu“ a stupňovat drama přesně v čase. Zajímavý přesah má i jeho výtvarná tvorba; jako malíř rozumí kompozici a světlu, což se promítá do citu pro to, jak hudba a obraz společně dýchají. Díky tomu všemu je Tico Torres příkladem, jak může bubeník formovat nejen zvuk, ale i filmový prožitek.
Co by vás mohlo zajímat: Bon Jovi, Jon Bon Jovi, Richie Sambora, Alec John Such
