Film Příběh Tarzana, pána opic patří k těm adaptacím slavného románu Edgara Rice Burroughse, které se nesnaží jen opakovat známé schéma dobrodružství v džungli. Místo bezstarostného hrdiny, jenž s lehkostí přeskakuje z liány na liánu, přichází mnohem vážnější a dramatičtější pohled na osud člověka rozkročeného mezi dvěma světy. Právě v tom tkví síla tohoto snímku a také důvod, proč je dodnes považován za jednu z nejvýraznějších tarzanovských verzí vůbec.
Krutý začátek příběhu je dobře známý. Loď, na níž cestují rodiče malého Johna Claytona, ztroskotá u afrického pobřeží. Dítě, které se mělo stát anglickým aristokratem a dědicem urozeného rodu, vyrůstá místo toho v rovníkové džungli mezi opicemi. Z malého chlapce se stává bytost, která nepatří plně ani lidské civilizaci, ani zvířecímu světu. Film tuto premisu využívá s neobvyklou citlivostí a neukazuje Tarzana jako legendu, ale jako člověka formovaného bolestí, instinktem a hledáním vlastní identity.
Christopher Lambert jako opičí muž s lidskou duší
Dominantou filmu je bezesporu Christopher Lambert, který zde ztvárnil Tarzana v době, kdy byl teprve na začátku velké herecké dráhy. Právě proto působí jeho výkon svěže a neuhlazeně, což se k postavě skvěle hodí. Lambertův Tarzan není uhlazený romantický idol ani tradiční dobrodruh. Je to opičí muž v tom nejpřesvědčivějším smyslu slova, tělesně i psychicky poznamenaný životem mimo civilizaci.
Herec dokázal postavě vtisknout divokost, fyzickou neklidnost i zvláštní zranitelnost. Jeho pohled, způsob pohybu i práce s tichem vytvářejí dojem bytosti, která rozumí džungli lépe než lidské řeči. Když se pak Tarzan střetává s evropským světem, Lambert nehraje prosté nepochopení, ale hluboký vnitřní rozpor. Jeho hrdina není člověk, který by se mohl snadno vrátit ke svému původu. Civilizace je pro něj cizí, svazující a místy až krutá.
Právě v tomto pojetí se film odlišuje od řady starších adaptací. K nejslavnějším Tarzanům historie patřil Johnny Weissmüller, vedle něj také Glenn Morris, Lex Barker nebo Gordon Scott. Jejich pojetí mělo své kouzlo a dobrodružnou lehkost. Lambert však přináší mnohem syrovější a psychologicky vrstevnatější verzi. Jeho Tarzan není mýtus vytesaný z bronzu, ale člověk, který musí teprve pochopit, kým vlastně je.
Jane a svět, který láká i zraňuje
Významnou roli ve filmu hraje také Andie MacDowellová jako Jane. Pro herečku šlo de facto o filmový debut, přesto do příběhu vnáší jemnost, zvědavost i civilizační perspektivu, která je pro Tarzana zároveň přitažlivá i nebezpečná. Jane není jen romantickým doplňkem hlavního hrdiny. Představuje most mezi dvěma odlišnými světy, mezi přirozeností džungle a pravidly společnosti.
Jejich vztah je vykreslen citlivěji, než bývá u podobných dobrodružných filmů zvykem. Nejde pouze o setkání krásky a divocha, ale o kontakt dvou různých způsobů života. Jane v Tarzanovi objevuje lidskost tam, kde jiní vidí jen zvláštnost. Tarzan naopak díky ní nahlíží do světa, který mu biologicky náleží, ale citově zůstává vzdálený.
Režie Hugha Hudsona a epický tón vyprávění
Režisér Hugh Hudson, který předtím zaujal oscarovým filmem Ohnivé vozy, vtiskl Tarzanovi nečekaně rozmáchlou a zároveň melancholickou podobu. Jeho zkušenost s dokumentem, střihem i reklamní tvorbou je patrná v důrazu na obraz, rytmus a atmosféru. Džungle zde není jen kulisou pro akci, ale skutečným živým prostředím, které formuje charakter postav i vyznění celého filmu.
Hudson vypráví příběh s důrazem na kontrast. Na jedné straně stojí nespoutaná příroda, na druhé uhlazená anglická společnost se svými pravidly, zvyky a očekáváními. Tento střet nepůsobí povrchně. Film si klade otázku, zda je návrat ke kořenům vůbec možný, pokud člověka od dětství formovalo něco úplně jiného než rod, tradice a společenské postavení.
Příběh Tarzana, pána opic není jen dobrodružstvím z africké džungle, ale také působivým dramatem o identitě, původu a ceně civilizace.
Příběh Tarzana, pána opic / Foto: Warner Bros. Pictures
Silné herecké zázemí a uznání kritiků
Vedle hlavních představitelů stojí za zmínku i další jména. Ve filmu se objevuje Ian Holm a také veterán britské kinematografie Ralph Richardson, pro něhož byla role lorda Greystokea posledním filmovým vystoupením. Richardson se uvedení snímku do kin už bohužel nedočkal, o to silněji však jeho účast působí zpětně. Jeho výkon byl oceněn Cenou newyorských filmových kritiků za nejlepší vedlejší roli, což jen potvrzuje, jak kvalitně byl film herecky obsazen.
Snímek byl nominován na tři Oscary a nakonec získal cenu Britské akademie za masky. Právě maskérská a výtvarná stránka sehrává ve výsledném dojmu významnou roli. Tarzanův vzhled, fyzická proměna a celková autenticita prostředí podporují dojem, že sledujeme skutečného člověka vyrůstajícího mimo civilizaci, nikoli jen filmovou atrakci.
Proč Lambertův Tarzan stále stojí za pozornost
Christopher Lambert se později proslavil rolemi ve filmech jako Highlander, ale právě jeho Tarzan ukazuje jednu z nejzajímavějších poloh jeho herectví. Dokázal spojit fyzickou výraznost s vnitřním neklidem a vytvořit hrdinu, na kterého se nezapomíná. Jeho opičí muž není karikaturou ani idealizovanou legendou. Je to bytost uvěřitelná, tragická a svým způsobem velmi moderní.
Příběh Tarzana, pána opic tak zůstává výjimečným filmem nejen mezi adaptacemi Burroughsova románu, ale i v rámci dobrodružného žánru obecně. Nabízí velkolepé obrazy, silné herecké výkony i emocionální hloubku, která přesahuje rámec klasického vyprávění o hrdinovi z džungle. A právě Christopher Lambert je tím, kdo tento film drží pohromadě svou intenzitou, tělesností i schopností vyjádřit beze slov osud člověka, jenž se narodil pro jeden svět, ale vyrostl v úplně jiném.
Film Příběh Tarzana, pána opic můžete vidět dnes 16.3.2025 ve 20:00 na ČT2 nebo na vašich oblíbených streamovacích službách.
Zdroj: imDb, MetaCritic, Wikipedia, Filmožrouti
Tomáš Rohlena
Jako šéfredaktor magazínu Filmožrouti.cz sleduje nejen dění na plátně, ale i zákulisí hereckého světa a hollywoodských produkcí.
