Jméno Petr Svojtka v české kultuře vyvolává dvojí ozvěnu: připomíná výrazného činoherního herce minulého století i současného režiséra, a v obou případech otevírá téma průniku divadla a filmu. Na jedné straně stojí jevištní tradice, z níž česká kinematografie čerpá hereckou školu a psychologickou přesnost; na druhé straně filmový způsob vyprávění, který se vrací zpět na scénu jako rytmus, střihové myšlení a práce s detailem. V úhrnu jde o dialog dvou médií, jehož symbolem se stalo právě jméno Petr Svojtka.
Herec Petr Svojtka bývá spojován s civilní pravdivostí a jemnou drobnokresbou emocí. To jsou kvality, které se přirozeně překlápějí před kameru: ticho, pohled, přesná pauza a úsporné gesto. Ačkoli jeho doménou bylo především divadlo, spolu s generací svých vrstevníků spoluurčoval standard, z něhož český film dlouhodobě těží – schopnost hrát „na vnitřek“, nikoli na efekt. Jeho předčasný odchod se proměnil v legendu, která ve filmových příbězích často rezonuje jako téma křehkosti, ideálů a cen, které umění někdy žádá.
Režisér Petr Svojtka přináší opačný pohyb: filmové myšlení vrací na jeviště. V jeho inscenačním uvažování je patrná disciplína scénáře, důraz na rytmus a kompozici obrazu, které připomínají střihové uvažování. Vede herce k ekonomii prostředků a k přesnému významu detailu – postupy, jež dokážou divadelní tvar přiblížit filmové intenzitě bez iluzivního naturalismu. Když se do repertoáru dostanou adaptace literatury či titulů známých z kinematografie, funguje jako citlivý „překladatel“ mezi jazyky obou světů.
Téma, které se skrývá za jménem Petr Svojtka, je tedy praktické i inspirační: jak přenášet herecké prostředky, dramaturgické myšlení a rytmus mezi filmem a divadlem tak, aby nezmizela pravda situace. Ukazuje se, že hranice mezi médii je propustná tehdy, když je základ postavený na poctivém řemesle, živém partnerství a schopnosti vyprávět příběh, který dýchá stejně silně na jevišti i na plátně.
Co by vás mohlo zajímat: john mctiernan, die hard, dabing, honza málem králem
