Paolo Villaggio patří k těm filmovým tvůrcům, kteří dokázali z komedie udělat přesné zrcadlo společnosti. Jeho nejslavnější alter ego, účetní Ugo Fantozzi, přetavil každodenní úzkosti malého člověka v groteskní i dojemné obrazy. Na plátně se tak střetává světská šedivost kanceláře s fantazií a přepjatou fyzickou komikou, až vzniká karneval trapasů a ponížení, který je ale ve skutečnosti ostrou sociální diagnózou. Villaggio ukázal, že smích může být lékem i obžalobou zároveň, a v italské kinematografii otevřel cestu moderní satirické komedii.
Z filmové řeči vybrušoval rytmus založený na hyperbole: maličkost se u něj lavinovitě mění v katastrofu, z níž hrdina vyjde pomačkaný, nikoli zlomený. Právě tato elastická tragikomičnost – mžikové gesto, přesná pauza, mrazivě známá situace – činí jeho postavy univerzálními. V Villaggiově světě není humor únikem, ale metodou, jak zkoumat moc, byrokracii i kult výkonu, které semelou jednotlivce bez ohledu na jeho dobrou vůli.
Jeho dráha navíc překlenula hranice mezi populárním a autorským filmem: od spoluprací s tvůrci komediálního ražení až po setkání s režiséry, kteří ho zasadili do subtilnějších, téměř pohádkově melancholických nálad. Ať už šlo o satiru korporátní džungle, nebo o příběh učitele zasaženého realitou nehostinné třídy, Villaggio si podržel schopnost stát na straně obyčejných lidí. To, co začalo jako karikatura, se proměnilo v kulturní archetyp, k němuž se film stále vrací.
Odkaz Paola Villaggia je dnes patrný v celé škále děl – od kancelářských komedií po jemné společenské komiksy. Ukázal, že i ta nejbanálnější fronta u okénka může být dramatem hodným kina, pokud ji vyprávíme se soucitem, přesností a neúprosně upřímným humorem. Jeho filmy učí diváky smát se i přemýšlet a připomínají, že lidská důstojnost se občas nejlépe hájí právě smíchem.
Co by vás mohlo zajímat: Bodhi Rae Breathnach, Ugo Fantozzi, Fantozzi, Maléry pana účetního
