Postava matky se ve filmu vrací v bezpočtu podob, protože v sobě nese zkušenost, která je univerzální i hluboce osobní. Jednou je to tichá opora, jindy hybatelka děje, a někdy i zdroj konfliktu. Filmaři skrze matky vyprávějí o společnosti: o tom, jak váží práci pečujících, jak přemýšlí o těle, čase a oběti. Mateřská láska se na plátně často mění v dramatickou sílu – dokáže překračovat hranice tříd, států i zákonů, ale také klade náročné otázky o hranicích svobody dítěte a rodiče.
Od poetických dramat, kde matka drží rodinu pohromadě, po sociální realismy o samoživitelkách, které přerůstá systém, se odráží proměna hodnot i ekonomiky. V psychologických thrillerech a hororech bývá mateřství filtrem pro strachy z neznámého – těhotenství, ztráty kontroly, cizosti vlastního domova. Naopak v komediích se zkoumá každodennost: logistika, únava i něha, které se rodí z chaosu. Moderní kinematografie umí pojmout i ambivalentní rodičovství: matky, jež milují, ale tápou, nebo ty, které si své místo teprve vyjednávají.
Kulturní kontext přidává další vrstvy. V některých příbězích je matka matriarchou rodu, jinde neviditelnou pracovnicí v zákulisí, často přistěhovalkyní, která dětem překládá nový svět. Motivy jídla, doteku a ticha fungují jako filmová zkratka intimity; fotografie, dopisy a hlas zpravidla zhmotňují paměť. V posledních letech sílí i pohled tvůrkyň, které do vyprávění vnášejí zkušenost péče, práce a touhy po seberealizaci bez heroizace či viny. Tak vzniká matka-héroina i matka-člověk: křehká, vzdorovitá, nedokonalá – a proto tak pravdivá.
Co by vás mohlo zajímat: Stephan James, be2can, exit 8, co ví marielle
