Kris Kristofferson patří k těm několika americkým osobnostem, které bezešvě propojily svět hudby a filmu. Jeho písně o tulácích, vině a vykoupení se přirozeně přelily do filmových rolí, v nichž ztělesňoval osamělé antihrdiny i unavené romantiky. V éře Nového Hollywoodu vtiskl baladický, civilní tón westernu i road movie: jako Billy the Kid v Peckinpahově Pat Garrett and Billy the Kid či jako charismatický „Rubber Duck“ v Convoy. Jeho přirozená autorita ale nikdy nebyla jen pózou – vycházela z písničkářské upřímnosti, která mu dodávala na plátně vzácnou pravdivost.
Průlom napříč médii stvrdil film A Star Is Born (1976), za nějž získal Zlatý glóbus. Zpěvák hrající hudební hvězdu, které se pod rukama rozpadá vlastní život, vytvořil půdorys pro pozdější pojetí „slávy s prasklinami“. Kristofferson tak definoval archetyp, k němuž se filmy o hudebnících stále vracejí: talent jako dar i břemeno. V Michaelu Ciminovi Heaven’s Gate vedl epický příběh o ideálech a násilí, u Martina Scorseseho v Alice už tu nebydlí ukázal něhu a klid, které vyvažují jeho drsnější obraz. Tato šíře mu umožnila přecházet mezi autorským filmem a mainstreamem bez ztráty identity.
V 90. letech a později znovuobjevil své „mentorské“ charisma: jako Abraham Whistler v trilogii Blade byl drsným průvodcem superhrdiny, což je role odvozená z jeho folk-country mýtu – muž se jizvami, který ví, jak přežít. V nezávislém Lone Star od Johna Saylse zase pomohl rozvrstvit pohraniční mytologii Ameriky. Kristoffersonova filmová stopa tak dokazuje, že autenticita písničkáře může být mocným filmovým nástrojem: přenáší rytmus veršů do herecké pauzy, refrén do pohledu a svobodu silnic do rámu kamery.
Co by vás mohlo zajímat: Conjuring, Conjuring 5, Nova Corps, Drew Van Acker
