Karel Effa je v českém filmu zosobněním tématu, které se vine napříč dekádami: jak obrovskou váhu mají vedlejší role. Jeho nezaměnitelná fyziognomie a přesná práce s gestem, tempem i úšklebkem dokázaly v několika záběrech vykreslit figuru, na niž se divák upamatuje stejně silně jako na hrdiny. Effa ztělesňoval především drobné padouchy, uštěpačné poskoky či komicky nabubřelé „výrostky“; charaktery, které rozsvítí scénu a zároveň zvýrazní kontrast k hlavním postavám. V tom je skrytá síla jeho odkazu: ukazuje, že film nestojí jen na protagonistech, ale i na přesně sesazeném „orchestrálním“ ansámblu.
Effův přístup odhaluje pravidla filmového vyprávění: typizace a zároveň živá drobnokresba. Jediným pohledem, nakloněním hlavy nebo kratičkou replikou dovedl nastavit tón scény – od groteskní nadsázky po mrazivé varování – a dodat tempu snímku rytmus. V komediích fungoval jako katalyzátor gagů, v pohádkových či dobrodružných příbězích jako koření, které zvýrazní chuť celku. Jeho přesná dikce a smysl pro timing dokazují, jak důležitá je řemeslná disciplína charakterního herce, který „nese“ děj dopředu, aniž by ho přehlušil.
Téma Effova typu herectví má přesah do dneška: připomíná, že zapamatovatelný film vzniká z detailů. Obsazování výrazných „charakterů“ vytváří svět, kterému divák věří, a buduje sdílenou paměť – kulturní banku gest, typů a miniscének, jež přežijí své doby. Karel Effa se tak stal symbolem poctivého filmového řemesla, které si přízeň publika získává přesností, nikoli velikostí role. Právě v tom spočívá jeho trvalá hodnota pro českou kinematografii: učí, že malá postava může mít velký účinek.
Co by vás mohlo zajímat: Jaroslav Seník, Oldřich Dědek, Gustav Heverle, Luděk Mandaus
