Karikatura na filmovém plátně má v českém prostředí nezaměnitelnou tvář – a jednou z nich je Josef Hlinomaz. V jeho herectví se potkává svět filmu s výtvarnou nadsázkou: typická fyziognomie, šibalský pohled, důrazná gestika a přesný rytmus replik vytvářejí postavy, které působí jako „živé kresby“. Hlinomaz dokázal i v krátkém výstupu vtisknout scéně charakter a tón, ať šlo o parodii, satiru nebo pohádku. Jeho figura často fungovala jako koření příběhu – od rozšafného hostinského přes mizerného intrikána až po bodrého maloměstského šimla, vždy s ironickým odstupem a laskavě drsným humorem.
Hlinomazova filmová stopa je zároveň průsečíkem žánrů. V českých komediích a dobrodružných podívaných druhé poloviny 20. století patřil ke spolehlivým „zlodějům scén“: jediný dialog či výraz stačil, aby obraz ožil. Jeho komika nestála jen na pointě, ale na pečlivé práci s tempem, pauzou a vizuální metaforou. Proto uměl přirozeně přecházet mezi groteskou, parodií westernu, hravou sci-fi i poetikou pohádky, aniž by ztrácel kontakt s divákem.
Podstatné je, že byl také malíř a karikaturista. Výtvarné myšlení přenesl do herectví: pracoval se siluetou, kontrastem a „linkou“ v pohybu, jako by každou scénu komponoval na plátně. Kostým a líčení v jeho podání nebyly jen dekorací, ale vizuálním vtipem, který pokračoval tam, kde končila slova. Tím se stal mostem mezi filmem a obrazem – důkazem, že komika může být stejně tak vizuální skladbou jako verbální hříčkou.
Odkaz Josefa Hlinomaze žije v nekonečných reprízách i ve způsobu, jakým tuzemská komedie chápe nadsázku: jako přesnou, citlivě vystavěnou stylizaci. Jeho postavy jsou malé, ale pamětihodné – a ukazují, že i krátká filmová epizoda může být silná, když se v ní potká herecké řemeslo s výtvarnou imaginací.
Co by vás mohlo zajímat: Zdeněk Štěpánek, Lubomír Lipský, Jana Werichová, Marie Nademlejnská
