Jorga Kotrbová patří k tvářím, které spoluutvářely podobu českého filmu a televizní tvorby druhé poloviny 20. století. Způsob, jakým její role propojují civilnost s jemnou stylizací, otevírá téma ženského hrdinství v české kinematografii: hrdinky nejsou výstřední, spíše tiché a pevné, s vnitřní morální oporou. V rodinných filmech, pohádkách i televizních inscenacích se její přítomnost stává orientačním bodem – kamera jí důvěřuje, detail snímá nepatrné změny výrazu a režie na nich staví rytmus vyprávění.
Tento typ herectví, opřený o přirozenost a přesnou práci s gestem, působí jako most mezi divákem a filmovým světem. Kotrbová vtiskovala postavám rovnováhu mezi zranitelností a rozhodností, čímž pomáhala formovat domácí verzi romantického i pohádkového archetypu: ne princesnu v nouzi, ale postavu, která v tichu hledá vlastní řešení. Tím se její filmografie dotýká širšího tématu, jak český film dokáže vyprávět o empatii a důstojnosti beze slovních gest, skrze rytmus scény, světlo a drobná setkání postav.
Specifikem české tradice je návratnost: filmy a inscenace s Kotrbovou se cyklicky objevují v televizním vysílání a vyvolávají mezigenerační dialog. Současný divák na nich slyší „jazyk normalizační éry“, ale zároveň objevuje nadčasovou střídmost hereckého projevu. V době digitalizace archivů a streamingu získává tento styl novou viditelnost – je to připomínka, že film nestojí jen na efektech, nýbrž na vztahu herce, kamery a ticha. Právě v tom je přínos Jorgy Kotrbové trvale živý a inspirativní.
Co by vás mohlo zajímat: Harlow Jane, vetřelec vs. predátor, How to Make a Killing
