Jedním z témat, které se tiše, ale vytrvale prolíná světem filmu, je síla charakterového herce, jenž dokáže dodat příběhu rytmus, tón i morální napětí. John C. McGinley je učebnicový příklad: jeho staccatové repliky, přesný cit pro timing a schopnost přepnout z jízlivosti do empatie během jediné věty dokážou vyostřit scénu i bez velkých gest. Není to hvězda „od plakátu“, spíše herec, který přetváří okolí – když vstoupí do rámu, postavy najednou musí zaujmout postoj.
Na plátně se prosadil už u Olivera Stonea; ve válečném dramatu o zmatku a přežití i v satirickém pohledu na finanční svět dodává jeho přítomnost příběhům kyselou příchuť reality: autorita, která není neomylná, cynik, který umí být vyděšený. McGinleyho energie je v kině nakažlivá – v akčním thrilleru umí být neústupným nadřízeným, který žene děj kupředu tlakem na výsledek, zatímco v komediální satiře z korporátu překládá beztvaré fráze manažerského newspeaku do konkrétního strachu z propouštění.
Jeho filmografie je důkazem, že „malé“ role mívají velký účinek. V kultovní kancelářské satiře vystřihne konzultanta, jenž s úsměvem rozloží lidské osudy na tabulkové buňky. V biografickém sportovním dramatu dokáže hlasem a postojem přenést diváka na stadión minulých dekád. A když se na plátně setmí, v thrilleru či hororu z jeho precizně dávkované zdvořilosti snadno vystoupí hrozba – a právě ta dvojlomnost je jeho specialita.
Přesahy mezi médii jsou zjevné: díky ikonické televizi máme vůči Johnu C. McGinleymu očekávání – sarkastický mentor, vševěd s unaveným srdcem – a film si s ním umí pohrát, potvrdit je, nebo je obrátit proti nám. Výsledkem je téma, které film opakovaně potvrzuje: když jazyk, rytmus a autorita splynou v jedné postavě, vyprávění získá páteř. A právě to McGinley dodává – ne okázale, ale neúprosně.
Co by vás mohlo zajímat: Judy Reyes, Ken Jenkins, Neil Flynn, Christa Miller
