Téma: dokument jako investigativní thriller a společenská intervence. Ve světě filmu se stále častěji stírá hranice mezi žurnalistikou a kinem, a právě tvorba Daniela Rohera je živým důkazem, že dokument umí být zároveň vyprávěním s dramatickou křivkou i nástrojem veřejné debaty. Roher patří k tvůrcům, kteří dokážou z reálných událostí vytěžit napětí, intimitu i jasné otázky po odpovědnosti – a přitom nikdy neztratit ze zřetele lidský rozměr příběhu.
Jeho oceňovaný snímek o ruském opozičníkovi ukázal, jak lze poskládat skutečné stopy, rozhovory a okamžiky rizika do podoby filmu, který působí jako napínavý thriller, ale stále stojí na pečlivě ověřených faktech. Síla Roherovy metody je v tom, že propojuje globální politické souvislosti s intimní blízkostí protagonistů a nechává diváka zakusit, co znamená být uprostřed příběhu, který ještě neskončil.
Jinou polohu ukazuje jeho práce s kulturní pamětí a hudební historií: portrét slavné kapely i jejího klíčového člena není jen nostalgickou kronikou, ale sondou do ceny slávy, křehkosti přátelství a kreativity. Roher umí z archivu, výpovědí a rytmu střihu poskládat emocionálně průzračnou cestu, která mluví k fanouškům i k těm, kdo jméno hrdinů slyší poprvé.
S tím se pojí etika: kde je hranice mezi spoluprací s investigativními zdroji a ochranou jejich bezpečí? Jak nepodlehnout atraktivitě senzace a přitom podat přesvědčivý, filmově nosný tvar? Roherovy filmy ukazují, že odpověď leží v transparentnosti, důsledné verifikaci a citlivém vedení rozhovorů. Festivalová dráha a následná dostupnost na platformách pak proměňují dokument z „niche“ formátu v popkulturní událost s reálným dopadem.
Daniel Roher tak zosobňuje proměnu dokumentu v době informačních válek: kombinuje vypravěčskou eleganci s občanskou odvahou a připomíná, že dobrý film může měnit realitu. Ať už jde o politickou kauzu, nebo o hudební legendu, podstatou zůstává důvěra diváka – vydobytá poctivostí, řemeslem a empatií.
Co by vás mohlo zajímat: nela slováková, Positano, zlaté oko, golden eye
