The Weeknd, občanským jménem Abel Tesfaye, se ve svém novém filmu Hurry Up Tomorrow pokouší spojit introspektivní psychologický thriller s audiovizuální terapií – bohužel bez většího dopadu. Film, který měl premiéru 16. května v kinech v USA a Velké Británii, vizuálně zaujme, ale narativně tápe.
Sláva, vyčerpání a setkání s temnotou
Hlavním motivem filmu je psychické i fyzické vyčerpání hvězdy, jež se ocitá na dně. Příběh částečně vychází z reálné události – ztráty hlasu, kterou The Weeknd zažil při natáčení seriálu Idol uprostřed svého celosvětového turné. Tato událost se ve filmu zrcadlí jako moment krize, během něhož postava Abela opouští pódium a utíká před světem i sebou samým. Na útěku narazí na záhadnou a nebezpečnou Animu, kterou hraje Jenna Ortega.
Jejich setkání není náhodné. Anima je vyšinutá fanynka s temnou minulostí, která ho zavede do luxusního hotelového pokoje. Tam spolu sdílí hudbu, pocity a nakonec i postel. Když Abel v intimním momentu řekne: „Neodcházej“, netuší, že právě tato slova se mu vymstí. Ráno ho čeká rána do hlavy – doslova – a následná cesta do nejtemnějších zákoutí vlastní mysli.
Vizuálně silné, ale dějově nejasné
Film byl natáčen na 35mm film, a tak záběry na kanadské Skalisté hory nebo kalifornskou krajinu opravdu vynikají. Chemie mezi The Weekndem a Ortegou na plátně funguje skvěle – on působí jako moderní Michael Jackson s „Thriller“ bundou, ona jako výbušná a nevyzpytatelná síla. Škoda jen, že tento potenciál zůstává utopený v rozvleklém a rozostřeném příběhu.
Hurry Up Tomorrow se místy chová spíše jako prodloužený hudební klip než jako celovečerní film. Využívá kaleidoskopické přechody, symboliku a vizuální efekty, ale často na úkor logiky vyprávění. Režisér Trey Edward Shults, který snímek režíroval a spolunapsal spolu s Tesfayem a Rezou Fahimem (tvůrcem Idolu), umí zachytit náladu a atmosféru, ale zde se ztrácí v přílišné stylizaci.
Zbytečně nevyužité postavy a zdlouhavé pasáže
Mezi promarněné příležitosti patří role herce Barryho Keoghana, který ztvárňuje Abelova manažera a přítele. Jeho výstupy jsou výjimečné, ale překvapivě krátké. Místo toho film věnuje mnoho času scénám s drogami a alkoholem, které působí opakovaně a zbytečně.
Navíc některé momenty, kdy se Anima pokouší analyzovat The Weekndovy písně přímo na scéně, působí až trapně. I když mají představovat satiru nebo sebereflexi, jsou spíše zdlouhavé a nevhodně umístěné – a působí spíš jako výkřik do prázdna než hluboká zpověď.
Závěr: víc styl než obsah
Hurry Up Tomorrow je ambiciózní projekt, který kombinuje film a album, ale nedosahuje síly dřívějších hudebních klasik jako Purple Rain nebo The Wall. Připomíná spíš fantazii emo rockera, který se rozhodl, že by mohl řešit své problémy u psychicky nevyrovnané fanynky – a myslet si, že je to posun kupředu.
Film má světlé momenty, silné herecké výkony a nádhernou kameru. Ale vyprávění je roztříštěné, tempo kolísavé a poselství rozmazané. Hurry Up Tomorrow nakonec zůstává spíš vizuálním experimentem než uceleným filmovým dílem. Možná i The Weeknd jednou uzná, že to byla promarněná šance.
