Psal se rok 2001 a do kin dorazil snímek Spy Kids 52 % režiséra Roberta Rodrigueze (který mimochodem natočil loňskou Alitu 75 %), v němž se dva školáci vydají zachránit své rodiče, profesionální špiony. Dětští diváci byli nadšení a recenzenti překvapivě také. Proslulý Roger Ebert třeba chválil extravaganci, nekonečnou obrazotvornost či vtipné dialogy a domníval se, že film pobaví i dospělého.
Mezinárodní filmová databáze IMDb ukazuje po letech skóre pouhých 5,5 hvězdiček z deseti, na Rotten Tomatoes získal snímek jen 46 % pozitivních reakcí. Přísní byli i Češi a Slováci s 52 %.
Kritice čelily zejména nepříliš povedené vizuální efekty, škarohlídové se strefovali taky do údajně infantilního scénáře. Ten samozřejmě cílil na své nejdůležitější mladé publikum, které mohlo s otevřenýma očima snít o světě, plném honiček s jetpacky a robotických klonů. Komu by se nelíbila představa, že jeho rodiče za knihovničkou schovávají tajnou chodbu, která vede přímo do ponorky kombinované s motorovým člunem?
Nejhorší CGI: Naklonované ksichty, plastový spár nebo divný kocour
Není divu, že snímek se zhruba pětatřicetimilionovým rozpočtem vydělal více než čtyřnásobek a pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat.
A tady začíná ta šťavnatá část: tvůrci se nenechali dvakrát pobízet a natočili tři pokračování, jejichž kvalita nepřekvapivě díl od dílu klesala. Ostrov ztracených snů 48 % ještě nabídl aspoň legrační špatně animované kostlivce a létajícího čuníka, zatímco ve trojce (kde hrál padoucha čert ví proč Sylvester Stallone ) už člověka rušila ošklivá, očividně počítačová pozadí a hlavně trapné 3D modely příšer a zlých robotů, které vypadaly jako z levné videohry.
Přestože ale kvalita série film od filmu nezpochybnitelně klesala, na tržbách se to příliš neprojevilo. Neuvěřitelně trapná Game Over 39 %, v níž lidé mlátí pěstmi obří kovové gorily, z kterých ve 3D odletují pružiny a matice, totiž vydělala dokonce bezmála 200 milionů, tedy ze všech nejvíc.
Režisér Rodriguez nejspíš i proto zkusil nastartovat další přepálenou, rádoby cool dobrodružnou jízdu pro školou povinné. Se Žraločákem a Lávovkou 21 % ale úspěch Spy Kids nezopakoval. Scénář prý pomáhal psát Rodriguezův sedmiletý syn, kouzlo dětského světa se ale zachytit nepodařilo. „Působí to jako levná napodobenina Nekončeného příběhu 85 %,“ shrnul převládající názor trefně jeden z kritiků.
Nekonečný příběh: Ve filmu se krátce mihli Yoda, E.T. a Mickey Mouse
Po letech mimochodem stojí za zmínku, že jednu z titulních rolí ztvárnil malý Taylor Lautner , pozdější vlkodlak ze Stmívání.
Lukrativního žánru dobrodružných snímků pro mladší děti si samozřejmě všimli i další režiséři krom Rodrigueze. Třeba Bob Clark svého kolegu dokonce předběhl a film Malí géniové stihl poslat do kin ještě v roce 1999. V naších luzích a hájích ale nechvalně proslulo hlavně pokračování Supersmradi – Malí Géniové 2 7 %. V něm desítky let starý drsňák Kahuna s vizáží předškoláka nabaluje malé holčičky a bojuje proti svému zlotřilému bratrovi, který chce ovládnout mozky dětí s pomocí televize.
Tvůrcům se nějak podařilo zlanařit pro každý díl aspoň jednoho známého herce, takže v jedničce potkáme Christophera Lloyda z Návratu do budoucnosti a ve dvojce otřesně přehrává Jon Voight z Transformers. Snímek mimochodem i po šestnácti letech od vydání drží čtvrtou příčku v žebříčku toho nejhoršího na ČSFD, což je docela úctyhodný výkon.
Jak Harry Potter měnil kostýmy. Vysvětlíme, proč už smrtijedi nevypadají jako Ku Klux Klan
Proč ale všechny tyhle bizarní, přepálené dětské filmy vlastně vznikly? Minimálně v případě prvních Spy Kids nám přijde, že tvůrci opravdu chtěli natočit něco, co by mohlo malé diváky bavit a probudit v nich nadšení a fantazii. Co se ale pozdějších pokračování (včetně Žraločáka a Lávovky) týče, lákaly tvůrce nejspíš jenom tučné výdělky. Podobné podezření máme i ohledně Malých géniů.
A proč celý subžánr koncem nultých let vyšuměl skoro do ztracena? To už spíš jen tipujeme, ale nedivili bychom se, kdyby mu ublížil rozvoj digitálního videa. Začaly se rozvíjet platformy typu YouTube a lidé přestali nakupovat levné DVD disky, protože svým ratolestem mohli pustit pohádky zadarmo na internetu. Z prodeje domácího videa přitom jistě všechny výše zmíněné série dost těžily.
Dnes už představují jen zpola zapomenutou kapitolu v historii moderní kinematografie a těm, kteří je v mládí sledovali, vesměs navozují zvláštní pocity nostalgie smíšené s úděsem.
