Ve světě českého filmu je jméno Zdeněk Štěpánek symbolem herecké autority a kultivovaného patosu, který se přirozeně přelil z divadelních prken na plátno. Jeho kariéra představuje téma, v němž se prolíná film s divadlem: jak proměnit velké, rétoricky vystavěné gesto v detail pro kameru, aniž by se vytratila vnitřní energie postavy. Štěpánek svým hlasem, precizní dikcí a pevnou tělesnou přítomností vtiskl české kinematografii charakter zvláštní důstojnosti; ukázal, že i historické figury či společenské autority mohou být před kamerou živé, dramaticky přesné a lidsky čitelné.
Na plátně často ztělesňoval vůdčí osobnosti, státníky či velitele, ale i muže s tichou vnitřní křehkostí. Tím otevřel cestu způsobu filmového hraní, který stojí na promyšlené práci s hlasem a pohledem, nikoli na okázalosti. V epopejích i psychologických dramatech dokázal důsledně odlišit divadelní vzlet od filmové intimity: místo širokého gesta sáhl po nepatrném nádechu, který kamera proměnila v emoci. Jeho filmové role přitom formovaly podobu národního vyprávění – v obraze minulosti působil jako kotva, která sjednocuje příběh i téma.
Štěpánek se tak stal nejen tváří éry velkých barrandovských projektů, ale i mostem k dalším generacím. Herecká dynastie, již založil, pokračovala na plátně i obrazovkách a předávala zkušenost, že technika nikdy nesmí přebít pravdivost výrazu. Dnešní filmaři jeho přístup znovu objevují při restaurování klasických snímků i při výuce práce před kamerou: učí se, jak z váhy slova a přesně mířeného pohledu vykřesat drama, které obstojí v detailu i v širokém záběru. Zdeněk Štěpánek tak zůstává měřítkem, podle něhož se dá posuzovat noblesa filmového herectví.
Co by vás mohlo zajímat: Marie Vášová, Bohuš Záhorský, Lubomír Lipský, Josef Hlinomaz
