Jedním z témat, které se ve filmu opakovaně vrací, je proměna romantického hrdiny v zrcadle doby. V českém kontextu se k tomuto archetypu výrazně váže jméno Vladimír Ráž – herec, který do povědomí vstoupil noblesou, klidem a kultivovaným hlasem. Jeho filmová přítomnost ukazuje, jak se tradice jevištního projevu přelévá na plátno a vytváří postavu, jež je zároveň blízká i ideálová. Není to jen o kráse lícních kostí a rovné páteři; je to o přesném dávkování citu, humoru a charakteru, které film dokáže zachytit v detailu a přetavit v kolektivní paměť.
Emblematickým příkladem je pohádkový žánr, v němž Vladimír Ráž zosobnil moderního princovského hrdinu: rozhodného, ale ne tvrdého, galantního, přitom ironicky sebevědomého. V legendární Pyšné princezně se jeho noblesa stala synonymem pro „český filmový princ“ a nastavila měřítko, k němuž se diváci i tvůrci dodnes vztahují. Tento obraz nebyl náhodný: poválečná kinematografie hledala naději i elegantní řád, a Rážova civilní jistota – okořeněná přesným rytmem replik a jemným úsměvem – nabízela útěchu i aspiraci. Kamera milovala jeho charisma, ale právě hlas a dikce mu dodaly trvanlivost napříč generacemi.
Rážův „film o hlasu“ nekončil v pohádkách. Jeho kultivovaný projev fungoval stejně v dramatu, televizi i rozhlase: důkaz, že filmová hvězda není jen tvář, ale i zvuk, rytmus a schopnost nést význam mezi řádky. Téma romantického hrdiny se tak skrze něj proměňuje – z ploché idealizace v dialog s divákem o zodpovědnosti, cti a humoru. V tom spočívá jeho odkaz: ukázal, že i v žánrech lehkých jako pírko může herec citlivě modelovat étos doby. A že noblesa není póza, nýbrž způsob, jak dát příběhu tvar, který obstojí i mimo svou éru.
Co by vás mohlo zajímat: Yelena Popovic, Alena Vránová, Stanislav Neumann, Mária Sýkorová
