Téma taxikáře se ve filmu stalo jedním z nejvděčnějších průchodů do nočního srdce města, kde se protíná anonymita davu s intimní zpovědí jednotlivce. Ikonickým bodem je samozřejmě film Taxi Driver, který proměnil kabinu žlutého vozu v pohyblivou zpovědnici a z řidiče udělal antihéroe, jehož osamělost, úzkost a touha po očistě města zrcadlí temné proudy společnosti. Taxikář je zároveň pozorovatel i katalyzátor, tiše snímá útržky cizích životů a z nich skládá zkreslený obraz světa, z něhož se cítí vyloučen.
V Taxi Driver je město hrdinovým protivníkem i drogou: neony a déšť omývající čelní sklo vytvářejí hypnotickou rytmiku, do níž se vkrádá vnitřní monolog. Hudba Bernarda Herrmanna podtrhuje psychologický sestup a kamera sleduje izolaci zblízka, jako by kabina vozu byla skleněným akváriem. Scénář Paula Schradera pracuje s motivy bezesných nocí, poválečného traumatu a prázdnoty, které se přelévají do představ o spasitelství. Vzniká dvousměrné zrcadlo: taxikář hledí na město, ale město vrací jeho vlastní neklid.
Motiv řidiče jako tichého svědka a někdy i soudce rezonuje i v dalších dílech – od existenciálně laděných nočních jízd po akčnější variace. Vždy však platí, že taxík je mikrokosmos městské zkušenosti: úkryt před chaosem, ale i stísněná komora, kde se kumuluje napětí. Filmový svět si skrze něj klade otázky o hranicích spravedlnosti, o ceně ostražitosti i o tom, jak snadno se z pozorovatele stává aktér. Taxikář tak zůstává archetypem, který prosvěcuje temné ulice kinematografie a neustále zkouší, co všechno unese lidská samota.
Co by vás mohlo zajímat: Timur Bekmambetov, To Kapitola 2, sexismus, fantastická 4
