Věta „skalpel, prosím“ v sobě nese okamžik napětí, kdy se ticho operačního sálu mění v soustředěnou choreografii. Ve filmu ale nejde jen o nástroj v rukou chirurga; „skalpel“ je symbol moci zasáhnout do života, a tím i symbol odpovědnosti, etiky a hranic poznání. Kinematografie opakovaně využívá prostředí medicíny k průzkumu toho, co dělá člověka člověkem: přesnost a chlad vědy se tu tře s nevyzpytatelnou křehkostí emocí, vinou a touhou zachránit za každou cenu.
V lékařských dramatech, psychologických thrillerech i „body horroru“ se z řezu stává filmový jazyk. Kamera je jako skalpel: proniká blízko, neuhýbá před detaily, odhaluje vrstvy pod povrchem. Střih připomíná sešívání, rytmus snímku kopíruje tep monitoru a tři slova „skalpel, prosím“ jsou zvukovým signálem, že začíná zkouška charakterů. Postavy lékařů se pohybují mezi profesionální přesností a soukromými pochybnostmi, mezi protokolem a svědomím. Otázky informovaného souhlasu, rizika experimentu i definice „dobrého výsledku“ tu získávají konkrétní tváře.
V kontextu evropské tradice je operační sál často mikrokosmem společnosti: sterilní nástroje kontrastují s nečistotami moci, strachu a naděje. Film ukazuje, že řez nevede jen tělem, ale i mýty a iluzemi – odsekává fasády a odhaluje, co zůstává, když se vypnou světla. A stejně jako chirurg volí místo řezu, filmař volí úhel pohledu. „Skalpel, prosím“ se tak stává metaforou filmařského řemesla: přesný řez, cit pro načasování a odvaha vidět věci do hloubky.
Největší filmové role herečky Jany Brejchové a stopa, kterou zanechala v českém filmu
Jana Brejchová patřila k těm herečkám, jejichž tvář a hlas se nesmazatelně zapsaly do dějin české kinematografie. Během téměř šedesáti let trvající kariéry vytvořila desítky výrazných filmových postav, které oslovily někol...
