Marie Vášová patří k těm českým herečkám, které spoluutvářely filmový obraz ženské autority. Její filmové postavy – královny, hraběnky, přísné matky i rázná panstva – nebyly pouhým pozadím, ale silou, která určovala tempo vyprávění. Díky divadelní průpravě přenesla do filmu precizní dikci, kontrolu gesta a jemnou práci s pauzou. Kamera na jejím herectví milovala detail: ztišený pohled, úsporně zvednuté obočí či nepatrné sevření rtů dokázaly v rámci jedné scény převrátit mocenské poměry. To je téma, které se ve světě filmu s Vášovou výrazně spojuje: zhmotnění autority lidským, nikoli karikaturním způsobem.
V českých pohádkách i psychologických dramatech zanechala stopu tím, že přísnost jejích hrdinek bývala vyvažována empatií a smyslem pro řád. Film tak skrze její herecký projev nacházel rovnováhu mezi nadsázkou žánru a životní pravděpodobností. Vizuální kompozice – bohaté kostýmy, sálová světla, ostré linie interiérů – jen podtrhovaly její pečlivě budovaný rytmus řeči. Marie Vášová ukazovala, že královna na plátně nemusí být dekorací; může být hybatelem konfliktu, mentorující silou i katalyzátorem proměny hlavních hrdinů.
Její přínos přesahoval jednotlivé role: nastavila „typ“ ženské moci, k němuž se český film vracel i v televizních inscenacích. Režiséři s ní mohli pracovat v širokém dynamickém rozsahu – od ledového klidu po prudký výbuch – a přitom neztratit nit charakteru. Tím otevřela prostor mladším herečkám, aby autoritu nehrály tvrdostí, ale strukturou: přes rytmus věty, důraz na klíčové slovo, přesně načasovaný pohled. V kolektivní paměti zůstává Vášová symbolem, že autorita na plátně je role, která se neřve; rodí se z přesnosti. A to je trvalé filmové téma, které její tvorba vtiskla české kinematografii.
Co by vás mohlo zajímat: Jiří Plachý, František Černý, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek
