Kojak není jen jméno drsného televizního detektiva, ale i symbol éry, kdy se estetika kriminálních filmů 70. let prolnula s jazykem televizního vyprávění. Postava holohlavého newyorského poručíka s lízátkem v ruce proměnila soudobé představy o policejním hrdinovi: byl elegantní, ironický a zároveň neokázale lidský. Jeho svět nebyl naleštěný – působil jako ulice plné smogu a neonu, které tehdejší film přinesl do mainstreamu skrze syrové, na místě točené scény. Právě tahle „filmovost“ se v Kojakovi usadila a dala vzniknout svébytné hybridní formě mezi televizním procedurálem a městským neo-noirem.
Herecký projev Tellyho Savalase navázal na charismatické, ale ambivalentní filmové hrdiny doby: sebejistota byla vyvažována únavou z byrokracie i morální šedí velkoměsta. Kamera se často držela blízko tváří, exteriéry New Yorku nebyly kulisou, nýbrž postavou samou o sobě. Tento přístup – převzatý z novovlnné dravosti a dokumentárních technik – pomohl televiznímu zločinu získat tíhu, jakou si diváci spojovali především s kinem. Znakový arzenál Kojaka, od kabátů až po onu drobnou rekvizitu v ruce, se stal vizuálním kódem, který filmaři i tvůrci seriálů později citovali, parodovali a reinterpretovali.
Dědictví spočívá v tom, že Kojak přemosťuje média: televizní formát absorboval filmové postupy a následně je vracel zpět do kin i do pozdějších seriálů. Vznikly telefilmy, estetika pouličního realismu se stala standardem a vyšetřovatel s vlastním stylem nahradil bezbarvého „muže zákona“. Díky tomu dnes rozpoznáme otisk Kojaka v řadě moderních kriminálek i filmů – v rytmu dialogů, ve volbě lokací a v tom, jak se etika služby mísí s osobní křehkostí. Kojak ukázal, že i v žánru rutinních vyšetřování může mít každé odhalení příchuť velkého filmu.
Co by vás mohlo zajímat: Catherine Laga’aia, Thomas Kail, telly savalas, Three Incestuous Sisters
